„Už odmalička jsem taková, že mi nic nedělá pořádně radost, protože stále přemýšlím, co by kdyby a většinou mě napadají jen samé negativní věci. Ve škole jsem byla na všechny písemky a zkoušky výborně připravená a stejně jsem před každou brečela, že to nemůžu zvládnou,“ popisuje Julie.
Foto: Shutterstock
Podobný přístup se samozřejmě netýká jen studia, ale v podstatě všech situací, kterým Julie čelí. Stále žije v permanentním stresu, že se něco zkazí nebo to nevyjde podle plánu. Řadu věcí proto raději vůbec neuskuteční, protože nechce riskovat, že se to pokazí.
„Dokonce si třeba představuju, jaké to bude hrozné, až mi jednou zemřou rodiče. Nedovedu si představit, jak jednou zvládnu těhotenství a potom péči o dítě. I když děti bych už pomalu chtěla, jenže nemám s kým. Už teď ale vím, že celé těhotenství bych byla v příšerném stresu a po narození dítěte snad v ještě větší, aby mi třeba neupadlo nebo aby s ním nebylo něco špatně,“ tvrdí Julie.
Ta také samu sebe nadměrně pozoruje a za každým zdravotním problémem, který se u ní objeví, vidí hned rakovinu nebo nějakou jinou závažnou nemoc.
„Nevím, proč jsem taková. V životě mě naštěstí nic špatného v podstatě nepotkalo. Většinou všechno dopadne dobře, ale stejně v sobě nemám ani trochu optimismu. Už jsem kvůli tomu byla i u psychologa, ale vydržela jsem to jen několik sezení, chtěl se hrozně šťourat v mém dětství a podle mě to nikam nevedlo,“ uzavírá Julia.
Zdroj: respondentka Julie
Čtěte také:
- Pobláznil mě, aby pomstil mého ex, stěžuje si Kateřina
- Kamarádky mi závidí luxusní dům, já jim zase hypotéku, svěřuje se Klára (27)
Nový komentář
Komentáře
Pokud někomu nesedne psycholog, což se stává, tak by měl jít k jinému. Ale ne nechat problém žít svým životem.
Myslím že Vám začíná nemoc ,deprese.Já to tak mám ceý život ,je to peklo a léčím se.Neměla by jste to podcenovat a raději navšívit lékaře.
Nevím, jestli tady někdo zná zpěvačku Annett Louisan. Má v repertoáru jednu písničku, jmenuje se Die Lösung, Řešení. Text se parádně hodí na Julii. Volně z obsahu: "Nesahej mi na můj problém, ještě přijdeš s řešením a já budu bez mého problému. Všichni koukají, jaký mám problém a co bude, když najednou nebude? Jdi pryč se svým řešením, je to koneckonců můj problém a ne tvůj problém!" Jo, a psycholog možná velmi dobře vytušil, že pes (a nějaké fajn trauma) bude zakopán v dětství. Jaké jste měla dětství, Julie? A za mne nevyžádaná rada, dokud nenecháte odborníka šťourat se v dávné, pravděpodobně potlačené minulosti, a tím možná výrazně zlepšit přítomnost, tak si vážně nepořizujte děti. Mateřství a jeho šoky často silně otřese i mnohem vyrovnanějšími ženami, viz X článků jen tady na stránce, než je žena, která jde životem v permanentní hrůze a stresu.
Myslím, že se Julii v jejím stavu vlastně líbí. Soudím podle toho, že proti němu nijak bojovat nechce a spíš hledá výmluvy. Duševní nemoc může být doživotní, ale s dobrou léčbou se dá zvládnout. Kromě toho, že má slečna neustálé obavy z kde čeho by měla mít jednu zásadní: všichni od ní utečou, s takovou povahou se vydržet prostě nedá. A kdo vydrží, nakazí se.
Měla by se vrátit k psychologovi, že se chce šťourat v jejím dětství je zřejmě důležité. Pokud chce svůj problém řešit musí si vybrat, buď terapie nebo dál žít ve stresu. Potřebovala by nějakou motivaci která by zahnala její negativní myšlenky, jinak si život neužije ale protrpí.