Někteří muži milují rychlá auta, jiní raději zdolávají kilometry na kole, další sbírají pivní tácky a někteří prostě „jen“ fandí. Například hokeji... například Slavii... a fandí hodně... skoro pořád.

footbal

Než jsem se seznámila s Tomášem, nevěděla jsem o hokeji a fotbalu skoro nic. Tak dobře, když se hrálo „něco důležitého“, to znamená, že to začaly rozebírat i ženské v trafice a valilo se to ze všech druhů médií, tak jsem se na tu „světovou kopanou“ nebo „lední revue“ podívala ze zvědavosti i já. Proti aktivnímu sportu jinak nic nemám. Dokonce každé ráno běhám (na metro). S pasivním sledováním sportu už to ale bylo horší. To se změnilo, když jsem potkala zarytého Slávistu Tomáše. Tedy pro mě to byl zpočátku pochopitelně jenom Tomáš, milý, vtipný, zábavný a bez sebemenších známek jakéhokoli „narušení“. Červenobílou sílu jsem nicméně poznala velmi brzy...

Musíš mít aspoň čepici

Na prvním rande jsem se ocitla v Sazka Areně na zápasu Slavie s perníkama (pardon, s Pardubicemi). Sice jsem tehdy ještě nevěděla, co je zakázané uvolnění, hákování, krosček nebo nájezdy, ale atmosféra v kotli byla působivá - partnerky slávistů, děti i senioři v pokročilém věku si jeden vedle druhého vyřvávali plíce a fandili jak o život. To bylo poprvé. Jenže sezona je dlouhá. Tedy pokud chodíte se zarytým hokejovým fanouškem, tak vám to tak alespoň připadá. O to víc, když má permanentku a je členem slávistického klubu. Abych ale Tomášovi nekřivdila. Nechodili jsme na všechny zápasy. Na některé jsme se dívali v televizi. Ani tehdy to ale částečně neztratilo na atmosféře. Tomáš se i doma obřadně oblékl do slávistického dresu a kolem krku si přehodil slávistickou šálu.
„Musím ti koupit aspoň naši čepici,“ podíval se na mě, hokejového pohana, kritickým okem.
Do měsíce jsem dostala základní vybavení - šálu a čepici. Tato kombinace na veřejnosti vyvolává vůbec zajímavé reakce.

Místo noční košilky dres

Jednou jsem si obojí vzala na cestu metrem do práce. Jak jsem předpokládala, část mužského osazenstva se okamžitě rozdělila na dva tábory. Někteří pánové na mě buďto spiklenecky pomrkávali, souhlasně pokyvovali hlavou a spokojeně se usmívali, druzí po mně naopak šlehali nepřátelskými pohledy a tvářili se nanejvýš znechuceně. Každopádně se za mnou na ulici ještě nikdy před tím neotočilo tolik chlapů.

Když jsem se začínala pomalu orientovat v pravidlech hry a konečně jsem zjistila, co je play-off, extraliga, kdo je Vláďa Růžička (který během zápasu drtí jednu žvýkačku za druhou), kdo je Pepa Beránek (slávistický bůh, jak jinak) a že každý sparťan je bez výjimky a bez ohledu na sexuální orientaci „buzerant“, proč se slávistům říká sešívání, že fanoušci Baníku jsou chachaři a že předsedkyně fanklubu se jmenuje „Ála“ a skoro všechen volný čas tráví vymýšlením pokřiků i výrobou sloganů na zápasy, teprve pak jsem jako vrchol romantiky dostala dárek - slávistický dres! Byl mi sice velký (neměli moji velikost), ale zato posloužil jako noční košile...
Slavii jsem přesto nikdy úplně nepropadla. Rozhodně ne natolik, abych si hned po ránu zpívala „sešívaní, sešívaní, hej, hej“ nebo pálila sparťanskou vlajku, ale dá se říct, že jsem vlastně dobrovolně podlehla symbolickému násilí. Vtažená do světa fanoušků hokejových klubů jsem viděla rivalitu i neuvěřitelnou soudržnost a pro mě, tenkrát i nyní, nepochopitelné prožívání proher i vítězství na hranici fanatické oddanosti.

S Tomášem jsme se nakonec rozešli (Slavia na tom nenese žádnou vinu), už zase spím v normálním pyžamu, červenobílé vidění se vrátilo zpět do normálu a nadále zůstávám klubovým nestraníkem. V každém případě už mi aspoň nikdo nemůže vyčítat, že jsem totální hokejový analfabet...