Pořizovali si psa ve chvíli, kdy měli malé děti. Radka s nimi byla na rodičovské dovolené, a tak mohla pečovat zároveň i o štěňátko, pouliční směsku. Jenže jak rostl, čím dál méně to mezi ním a jeho páníčky klapalo.

„Jistě chápete, že se dvěma dětmi jsem neměla čas chodit se psem na cvičák. A tak z něho vyrostl svévolný neposeda, který neposlechl na slovo. Miloval nás, to ano. Řekla bych dokonce, že až nezdravě moc. Ale jinak si dělal, co chtěl. Naštěstí nebyl zlý, děti se po něm mohly válet, jak jen chtěly. Jen jsme s ním nesměli vyjít do přírody. To okamžitě chytal stopu zvěře a utíkal. Normálně se mi vytrhl i s vodítkem. Taky nesnášel ostatní psy, hned se rval. Procházky s ním pro mě tedy začaly být tabu. Zůstával doma, zatímco já šla s kočárkem ven,“ popisuje neslavné soužití Radka. Venčení proto zůstalo jen na manželovi, který jako jediný zvíře udržel a zvládl.


Zdroj foto: Shutterstock

Jenže když pes zůstal doma, po paničce s dětmi se mu stýskalo. Natolik, že po celou dobu jejich nepřítomnosti štěkal, vyl a nezřídka i něco v domácnosti vzteky rozcupoval. „Začalo to být peklo. Tak jsem se rozhodla, že ho dáme pryč. Manžel s tím sice nesouhlasil, že je to prý od nás podraz, takhle se ho zbavit, ale já už nemohla dál. A naši sousedi taky ne,“ líčí Radka, která hned začala hledat nového pána. Podařilo se jí to poměrně brzy, díky jejich veterináři.

„Věděl o pánovi, který sháněl psa jako společníka na běhání. Ujistil nás, že ho zná, a že se u něho bude mít náš Baron dobře. To víte, že mi taky bylo líto dát ho po dvou letech pryč. Jenže to prostě nedělo dobrotu. Trápil se on i my,“ je si svým rozhodnutím jistá Radka, přestože ji za něj někteří příbuzní a známí odsoudili.

Čtěte také:

Reklama