„Svůj k svému,“ říkávala moje babička, když jsme spolu občas probíraly lásky i nelásky. Babička však měla na mysli zejména rozdílné vztahy z hlediska víry a náboženství, možná také ještě národnostní, ale určitě ne ty z hlediska zálib a povolání. A ty mám teď na mysli já.

Ve čtrnácti letech se zamilovala do svého idolu. Nakonec si ho i vzala. Procházela s ním „peklem rockového dění“... až zasáhl osud. Přečtěte si zajímavý příběh paní Leony.

Zpověď rockové manželky

muzikantZhruba ve svých 13 letech jsem se zamilovala do rockové muziky. Nevynechala jsem snad jedinou rockovou zábavu, zejména pak tu, na které hrála jistá kapela, jenž se po čase z vesnické vypracovala až na kapelu uznávanou po celé severní Moravě. No a v té kapele hrál na basovku i ON. Ať hráli kdekoliv, jela jsem třeba desítky kilometrů, jen abych HO zase viděla. Zpočátku mě neregistroval, tedy přesněji řečeno, to „zpočátku“ trvalo téměř tři roky. Jak jsem se dozvěděla, fanynek měl dostatek i v zákulisí. Nicméně jednou přišel den D nebo spíše večer V, a můj idol na mě, při mém křepčení těsně dole u pódia, hodil očkem. A co víc, v závěru poslední skladby mě kývnutím pozval „dozadu“. Tušila jsem, co bude následovat, a přiznám se, že jsem si to vlastně i přála. Ale nenásledovalo nic, kamarád z jejich kapely totiž slavil ten večer narozeniny a na nějaké soukromé muchlování nebyl čas. Jen se pilo a pilo... a kupodivu i hodně povídalo. A tak ještě než jsme padli znaveni alkoholem, zjistila jsem, že s mým idolem máme společnou řeč, která byla o hodně příjemnější než nějaký rychlý sex.

ON byl v té době zadaný, ale nijak to neřešil a začal se scházet i se mnou. Jezdila jsem pak s nimi po rockových klubech, po koncertech, asi rok jim dělala i manažerku, protože organizátoři na holku v minisukni většinou zabrali. Pak to vzalo rychlý spád. V osmnácti jsem otěhotněla. Ale byla jsem nesmírně šťastná, že čekám dítě S NÍM.  Zato jeho reakce byla naprosto šílená. „Co jako ode mě čekáš?“ Trochu mě to zarazilo, ale hrdě jsem odpověděla: „Nic po tobě nechci, ale dítě si nechám.“ Krátce nato jsme se rozešli.

Byla jsem asi už v sedmém měsíci těhotenství, když mi najednou zavolal, jak se mám. Po krátké domluvě jsme muzikantse sešli na kávu. Jak tak sedíme, najednou začalo dítě kopat. „Sáhni si,“ povídám mu. Rockeři jsou tvrdí chlapi, ale rockeři jsou také srdcaři. Sáhl mi na břicho, zrovna asi projela nožička. Byl z toho úplně hotový. Začali jsme se scházet znovu a já mu samozřejmě odpustila. V kapele to tou dobou nějak skřípalo, a tak trávil hodně času se mnou. Pracoval v reklamní agentuře a všechno bylo fajn. Narodil se nám syn a vzali jsme se.

Za nějaký čas to však v kapele skřípat přestalo. Zase se parádně rozjeli, začaly i koncerty po republice, k tomu kluby, večírky. Jelikož jsme jako jediní měli vlastní bydlení, velmi brzy se stalo útočištěm kamarádů, nahrávacím studiem, zkušebnou, hospodou i noclehem pro fanynky. Že spí za stěnou dvouletý chlapeček, bylo téměř všem jedno. Do noci se zkoušelo, skládaly se texty, u toho se popíjelo, kouřilo. „Ale vždyť víš, že vás mám rád,“ slýchala jsem pokaždé, když se nad ránem vracel z koncertu, z hospody a nebo třeba jen z vedlejší zahulené místnosti. Kdybych byla bez závazků, „řádila“ bych asi s nimi, ale měla jsem dítě. Nemohla jsem už žít stylem života jako oni. A vyhodit je všechny z bytu? Naprosto nemyslitelné. Šel by s nimi. Pořád jsme se hádali, ale pořád jsem ho milovala... a obdivovala.

muzikantPak zasáhl osud. Pro jednoho krutě, ale musím to bohužel říct - pro mě příznivě. Jeden člen kapely, hráč na bicí, zemřel. Bylo mu 29 let! Zabil se na motorce. Všechny to vzalo a přiznám se, že mě také, i když jsem ho moc nemusela. Náhradníka nehledali, prý by to už bez něj nemělo smysl. A tak se kapela po čase rozpadla. Kluci se oženili, založili rodiny. I my jsme se rozrostli. Narodila se nám ještě holčička. Ta manžela hodně změnila, stal se z něj takový domácí kliďas, až mi to jeho rockové řádění začínalo pomalu chybět. A jemu určitě také. Vyžeň hudbu ze srdce, pokud je tam hluboko. Nejde to. Při každém rockovém koncertu, při každém puštěném CD, při jakékoliv zmínce o rockové hudbě jsem viděla, jak to s manželem cuká, jak mu to chybí. Zabrnkal si doma pár akordů, napsal pár textů do šuplíku, a to bylo tak všechno.

Uplynulo už deset let od úmrtí kamaráda z kapely. Každý rok mu chodíme s manželem na hrob zapalovat svíčku. Jako bych mu v duchu děkovala, že „zasáhl“, že mi vlastně zachránil manželství. A najednou mě napadlo, že bych na ten hřbitov pozvala i bývalé členy kapely. Přišli všichni. Do smrti nezapomenu na pohled mého manžela, když se na mě překvapeně otočil. „To Ty?“ Tolik něhy a lásky v jeho očích jsem neviděla snad ani když říkal v obřadní síni ano. „Když vy nejste schopni se sejít, tak jsem to musela zařídit já.“ Od té doby se kluci schází pravidelně. Na zkoušky s sebou berou už i své děti, občas manželky. Začali znovu hrát. Nevyprodávají sice sportovní haly, jejich plakáty nevisí na každém nároží, ale své fanoušky v malých rockových klubech stále mají. Patří k sobě. Stejně jako já patřím ke svému „rockovému manželovi“.