Je mi pětadvacet let a před týdnem jsem „utekla“ z domu.
Pokud se divíte, jak mohu v pětadvaceti - tedy když jsem dospělá žena - utéct z domu svých rodičů, pak věřte, že má matka toto vyústění našeho vztahu bere jako útěk dospívající dcery, a kdyby to bylo jen trochu možné, ohlásila by vše policii a nechala mě hledat.

 

Ale pěkně od začátku....
V době dospívání jsem si s matkou přestala rozumět. Hádaly jsme se, matka mě fackovala jak hadrového panáka, dělala mi samé naschvály a mě pochopitelně toto její chování vyprovokovávalo k protiútokům. Čili náš vztah byl skutečně ošklivý, plný zloby a nenávisti a měl pramálo společného se vztahem matky a dcery.

 

Když mi bylo šestnáct let, začala jsem chodit s prima klukem. Moc jsem se tehdy zaláskovala, ale nebyla by to má matka, aby se nesnažila tento vztah zničit.
Na Honzovi jí vadilo, jak se obléká, jaké má vlasy, jak chodí – vadilo jí zkrátka úplně všechno. Otravovaly mě ty její věčné útoky, ale snažila jsem se je ignorovat.
Jeden večer se však máti přiřítila do mého pokoje a s vítězným úsměvem prohlásila: „Tak jsem viděla toho tvýho otrapu s nějakou jinou...,“ jedovatě se zasmála o odešla.

 

Po tomto incidentu jsem zaznamenala první kapky rodící se nenávisti vůči mé matce. Ano, Honza šel po ulici s jinou dívkou, ale byla to jeho sestra! Matka, aniž by si ověřila, jak se věci mají, opět útočila. Útočila na mě, na mé city, na mou lásku....

Tehdy jsem to nechápala. Nechápala jsem, proč je má matka taková. Nerozuměla jsem jejímu chování a strašlivě mě bolelo, že právě já mám mámu, ke které necítím téměř nic. Jen vztek, zlobu a nenávist.

 

Po Honzovi jsem začala chodit (asi kolem osmnácti) s dalším chlapcem, a ejhle! Situace se opakovala. Matce opět na mém příteli vše vadilo. Mně nadávala, že se tahám s takovým pobudou, a

poctila mne jmény jako: mrcha, děvka, potvora.... I přesto, že jsem věděla, jaká má matka je, jaká dokáže být zlá, obrečela jsem to.

 

Záviděla jsem kamarádkám, které si se svojí mámou rozuměly a mohly si s ní povídat o všem... O sexu, o lásce, o životě.

To já nikdy nezažila. Má máma jen uměla mé kamarádky urážet a mé chlapce nenávidět...

 

Před půl rokem jsem se seznámila se svým současným přítelem. Strašlivě jsem se zamilovala a rozhodla se, že Mílu nikdy své matce neukáži. A opravdu jsem to dodržela. I když mě Míla přemlouval a prosil, že by rád mou matku poznal, odmítala jsem. Věděl o všem, co mi kdy máma provedla, jaká je, a přesto ji chtěl poznat.
Jeho prosby však zůstaly nevyslyšeny ... tedy z mé strany.

 

Má máti totiž opět vzala situaci do svých rukou. Zjistila si, kde Míla pracuje, a zavítala k němu do práce... Co se tam odehrálo nevím, ale muselo to být asi hodně, hodně ošklivé.

Míla mi totiž hned ten den volal a řekl, že za ním byla má matka a že už skutečně nemá zájem se s ní někdy vidět, a pokud chci, ať se sbalím a okamžitě se k němu odstěhuji.

 

Pochopitelně jsem byla zvědavá, co se stalo, ale Míla mlčel jako hrob. Ještě večer jsem uhodila na matku. Jednak proto, že šla obtěžovat Mílu do práce, a hlavně, chtěla jsem vědět, co se tam stalo. Byla jsem naivní, pokud jsem si myslela, že mi máma něco řekne.... Jen se ušklíbla a prohodila něco o tom, že neví, za co ji Bůh trestá, že má takovou dceru....

 

Po těchto slovech jsem udělala to, co jsem měla udělat už dávno. Sbalila jsem si oblečení a odešla k Mílovi....

Ne, nemyslela jsem si, že tak se vše vyřeší, ale prostě jsem potřebovala mít chvíli od mámy klid, pokoj, nevidět ji, neslyšet ji.

 

Máma mne nyní den co den bombarduje telefonáty, píše sms, kde jednou nadává, podruhé mi vyhrožuje, že se zabije, potřetí brečí do telefonu a říká, co jsem to udělala....

 

Není mi ani trochu dobře na duši, ale nechci a nemůžu se k mámě teď vrátit, nebo si s ní třeba jen promluvit.

Mám totiž pocit, že můj kalich trpělivost přetekl a byť je to má matka, mám jí plné zuby.

TÉMATA:
LÁSKA A VZTAHY