„Hned po škole jsem nastoupila do velké nadnárodní firmy a začala pracovat v typickém korporátním modelu. Pracovní stůl v obrovské otevřené kanceláři, klimatizace od rána až do večera, business centrum, kafe a recepce, cesty do zahraničí, fixní pracovní doba... Kdo někdy v takové firmě pracoval, jistě mi dá za pravdu, že je to sice velmi komfortní, díky jasně daným pravidlům, ale za čas je to celkem náročné, psychicky vyčerpávající a únavné,“ začíná vyprávět o své práci Ema.
5ae0778313ed2obrazek.png

„Já si v korporátu odmakala deset dlouhých let. Nelituji ani jednoho, dalo mi to obrovské množství zkušeností, které si myslím, že bych na volné noze těžko získala. Stejně tak jsem se naučila řádu, pravidelnosti, disciplíně. Jenže jsem přestala být šťastná. Jistě to souviselo i s rozchodem s tehdejším partnerem, ale v první řadě jsem se začala cítit vyhořelá a jako kdybych už firmě sama neměla ze sebe co nabídnout.“

Ema vypráví dál: „Dala jsem proto ze dne na den výpověď. A víte, co? Byla to neskutečná úleva. Protože jsem najednou cítila, že mě čeká nějaké nové životní dobrodružství.“
„Nejprve jsem si užila celý volný měsíc, kdy jsem spala tak dlouho, jak jsem jen chtěla, chodila cvičit v poledne nebo dokonce odpoledne a užila si života venku za světla, což se mi při mé pracovní době nestávalo. A také jsem měla moře času na to vymyslet, čím teď budu.“

„A volba byla jasná – budu digitální nomád. Vzhledem k mému oboru bych bez práce nebyla příliš dlouho, a tak jsem se rozhodla, že to zkusím na volné noze a odjedu pracovat do světa. Naspořeno jsem měla a jediné, co jsem potřebovala, byl počítač, připojení k wifi a sešit na poznámky,“ vzpomíná na své začátky Ema.
„Už to jsou tři roky, co cestuji po Asii a jsem ten nejšťastnější člověk na světě. Můj život mi začal nabízet tolik možností. Můj život se změnil z černobílé nudy v Praze v dokonalý barevný svět.“

Také si přečtěte:

Uložit

Reklama