Ano, i moje matka byla učitelkou. Mám tedy podobné zážitky jako kdokoli, jehož rodič učil na stejné škole, kde potomek obdržával základy vzdělání. Neustále na mě někdo donášel. Cokoli, kdykoli. Nebyla jsem nějaký prevít, spíš bordelář a škola mě nebetyčně nudila, takže jsem měla problémy s kázní typu "Zase nemá pravítko" nebo "Čte si pod lavicí". Matka mi občas udělala odpudivé kázání, že dělám ostudu nebo tak něco a moje argumenty, že přes ten trávník je cesta jako mlat, protože tam chodí všichni, i paní učitelka Vopršálková šla tamtéž proti mně a vynadala mi tedy za chození po trávníku, většinou byly oslyšeny.
Podstatu věci mi vysvětlil až učitel matematiky na gymnáziu. Ten, když si někdo na něco stěžoval, odpovídal: Život není vždycky fér. (Občas s dodatkem typu Sklapněte, Nováku, měl jste se víc učit.)

Dále mi v paměti utkvěla soudružka třídní. Hlavně tím, jak se rozhodla, že mě vyrazí od maturity, což se jí nepodařilo, protože jsem nespolupracovala. Už slohovou práci mi strhala na základě argumentu, že to měla být esej a esej jako literární útvar nemůže a nesmí být vtipná a ona se při čtení smála nebo co a když je to vtipné, tak je to fejeton a basta. Ale tohle vysvětlovala přísedící, učitelce ze sousedního gymplu a protože rodná víska je rodná víska, tato čitelka ze sousedního gymplu byla spolužačka mé tety ze střední školy a rodinná známá. Kdyby toto ovšem soudružka vysvětlila mně, tak by se mohla dočkat toho, že jí předložím několik knih s obsahem zcela nefejetonovitým a třeba i velmi esejovitým, které jsou přesto vtipné.

Při frašce, které se říká ústní maturitní zkouška a která podle mého dlouhodobého pozorování nepotvrdí někdy ani to, jestli zkoušený umí mluvit, se soudružka snažila ještě víc. Přísedící koukali do prázdna, já se pokoušela vysvětlit svůj názor na různé překlady jedné francouzské básně, protože jsem byla tázána na svůj názor. Rodinné známé bylo řečeno, když se při kafepauze podivovala, že jsem blbá, protože názor nemám, když blekotám, že ten překlad je víceji básnický a onen je věrnější originálu, ale takový suchý, protože to není názor. Asi se soudružka ztotožňovala s oným Ježíšovým Vaše slova budiž ano, ano, ne, ne.... (Nějaké podobenství o pokrytcích, citovat nebudu, nechce se mi hledat.) A taky jsem se o sobě dozvěděla, tedy, z druhé ruky a rozhodně ne ze dvou nezávislých zdrojů, že nečtu, neumím se vyjadřovat a vlastně jsem asi dost blbá.

Když jsem dělala přijímačky na jednu velmi vysokou školu na velmi obskurní obor, jeden z těch, který se používá jako argument v debatách typu "proč by měly filosofické fakulty nebejt", tak jsem předložila seznam literatury k tématu. Z důvodů obskurnosti oboru byla většina knih amerikánských a v angličtině a některé z nich byly velmi tlusté, což zase souviselo s komplikovaností oboru. Docentes si prohlédli moje maturitní vysvědčení, které celkově nebylo nijak úchvatné, protože jsem po výšepopsané epizodě usoudila, že lepší známky by neodpovídaly ideálnímu poměru námahy a dosažených výsledků a místo učby jsem si raději něco četla. A pak se jeden nejmenovaný výtečník z oné nejmenované katedry poněkud nevěřícně zašklebil a začal se vyptávat, jakou ta kniha má barvu a tamta je tlustá jak... Bleděmodrá obálka, bílý tenký papír, dobře lepený hřbet. Asi čtyři centimetry, proč? Profesor K. položil několik doplňujících otázek tohoto typu a pak se dostal k tomu, co ho zajímalo:
"Jak je možné, že jste schopná číst tyhle knihy? A ještě k tomu v angličtině? Když máte takovéhle známky od maturity?"
Udělala jsem úsměv nevinně nakopnutého štěněte a citovala učitele matematiky.
Dále už pohovor probíhal v normálním duchu, bavili jsme se o poezii a podobných věcech a na onen obskurní obor jsem byla přijata, i když jsem na něj nikdy nenastoupila z důvodů popsaných matikářem.
Soudružku učitelku dodnes nezdravím, protože soudím, že některé věci se nedělají.
A kromě toho, že život není vždycky fér, budiž vzato na vědomí, že ne každý učitel je chytrý a vzdělaný a už vůbec ne moudrý a hodný následování.

Ale abych to uzavřela optimisticky a vesele, jednou jsem na jiné katedře zabývající se čímsi obskurním byla přítomna Úkazu. Neřkuli zázraku. Profesor přednášel. Měl mít přednášku dlouhou devadesát minut. Když se propovídal do poloviny třetí hodiny, zamyslel se a oznámil, že bychom asi už všichni měli jít domů. Místností, ve které bylo asi 150 lidí, a to na katedře, která mohla mít tak 80 studentů - a to opravdu nešlo o povinnou přednášku - se zvedla bouře nevole a auditorium hučelo: "pane profesore, povězte nám ještě něco o francouzské klasicistní architektuře..."
Pěkný den
Gentiana

Amen. A díky! :-)