Milá redakce magazínu Žena-in!
Celý můj život je pro mne zajímavý, někdo by si snad mohl myslet, že to každý život na této planetě je zajímavý, a měl by pravdu!
Můj život není příliš plný dobrých zážitků, spíše těch špatných, ale za sebe mohu říct, že jsem se z nich vždy tolik naučila a poučila, že dnes už mě jen tak nedokáže vyvést z míry nějaký problém!
Nevím, kde začít - asi od dětství, moje dětství je jedno velké trauma z otce alkoholika, a po rozvodu rodičů jsem pocítila svobodu, ale ta netrvala dlouho, ve 14 letech jsem zabředla do špatné společnosti a měla jsem blízko k drogám, po několika zkušenostech jsem se této společnosti tak nějak zbavila a zabředla jsem pro změnu sama do sebe, provázely mě kruté deprese, pokusy se zabít atd.
No zatím nic hezkého... ale mám na tuhle dobu i své pěkné vzpomínky.Prožila jsem svou první obrovskou lásku - ale pozor - nebyla opětována... to jsou ty deprese... problémy ve škole, existenční problémy doma, ale pomalu nacházím sama sebe a snažím se všechno trápení potlačit a pomáhat mámě, nic nebylo lehké pro mladou puberťačku, která si myslela, že spasí svět a nikdo ji nechápe. Postupně jsem z toho všeho vyšla docela dobře, s mámou jsme se usmířily, ale i to usmiřování se neobešlo bez slz a obviňování a křiku.
V této době jsem napsala asi 1 000 básniček, které ocenil pouze můj nejlepší kamarád a sdělil, že bych je mohla vydat... měla jsem brouka v hlavě, ale nakonec mi došlo, že je nechci vydat, že mi stačí jeho uznání a měla jsem radost. Našla jsem si další lásku, bylo to těžké, máma mi nedovolovala k němu jezdit a aby spal u nás, to bylo taky nepřínosné, plakala jsem, utíkala z domů a byla smutná. Vyčítala jsem jí to a dávala ze zlé. Nakonec to dopadlo tak, že jeho máma ho vyrazila z domu kvůli jejímu novému příteli a můj přítel se tedy odstěhoval k nám.... Přišly problémy po dokončení školy.... Na vysokou jsme neměli a nemáme dodnes, takže frr na úřad práce.
Tam jsem byla rok a půl, zažila jsem i přítel nehezkou dobu. Ponižování a vyžívání se v cizí nevědomosti - takto s námi jednali jak na úřadech, tak na pohovorech, nakonec jsem získala docela dobře placené místo a přítel taky. Práce mě bavila, dokud se kolektiv nepustil sám do sebe, pomluvy, intriky atd. Tak to asi chodí všude, kde je kolektiv složený ze samých žen :)
Máma skočila s podnikáním a přišla nesmyslná žaloba, soud prohrála a právník sám nepochopil rozhodnutí soudu - řekl - Je to lichva! Ale bohužel, exekutor na krku, stres nervy, brek a do toho onemocněl pes.
Pro mě to dopadlo tak, že jsem zkolabovala ze stresu. Zlepšilo se to asi po 2 dnech, když už jsem se mohla postavit "na vlastní nohy" a udělat si sama kávu, přemýšlením jsem se obrnila a všechno jsem si v hlavě ujasnila.
No s penězi to doma zrovna slavné není, u moře jsem byla naposledy v 11 letech, ale to mi nevadí, zajímavé je, že jak si to takhle všechno připomínám, tak mi připadá, že jsem asi v minulém životě provedla něco hrozného, že takto trpím, ale jistě, někoho napadne - lidi jsou na tom hůř, souhlasím! Jenže já řeším život takový, jaký je, a ne jaký by mohl být horší!
Dnes stále bydlíme pohromadě s přítelem, máme své zaměstnání a pes je zdravý a moji nejbližší (máma, bratr) jsou také zdraví a to je opravdu pro mě to nejdůležitější. Vždycky když máme nějaký problém, držíme my 4 (já, přítel, máma, bratr) při sobě a každý problém naše pouto ještě více zpevňuje a to je strašně důležité a bez toho bychom nemohli fungovat! Jistě jsem zapomněla spousty věcí, ale to by byla pomalu pětidílná kniha :) Pro mě je opravdu život zajímavý a to, co skrývá, člověka často zaskočí buďto mile nebo nemile a je jen na člověku samotném, jak se s tím vyrovná a popere, a já sama si myslím, že i přes to, že máme pořát nějaké průsery , tak to zvládáme docela dobře a nebojíme se ŽÍT dál a neutápět se v neštěstí. Už to umím a jsem na to pyšná a vím, že bez rodiny bych nebyla nic!
Ještě se omlouvám za případné chyby a doufám, že jsem popsala něco zajímavého, co může potkat každého, ale já to nikomu nepřeji ani z části!
Nový komentář
Komentáře
Značné části nás se stalo něco nepříjemného. Taky jsem se nedostala na VŠ, tak jsem šla pracovat (na počátku 80. let jako dělnice) no a tu školu jsem si prostě dodělala. Taky jsem přišla o práci a měla tři rohlíky na den. No, stane se. Dneska jsem docela ráda, protože mne to zocelilo. Fňukáním člověk nic nespraví. Pon+kud mne ale dorazila věta "Ale bohužel, exekutor na krku, stres nervy, brek a do toho onemocněl pes." A pak zase "Dnes stále bydlíme pohromadě s přítelem, máme své zaměstnání a pes je zdravý a moji nejbližší (máma, bratr) jsou také zdraví". No, hlavně, že je zdravej ten pes. Něžným duším se omlouvá´m za cynismus
ženy-in, přehlédněte pravopis i sloh a berte ten příspěvek jako zpověď někoho, kdo se potřebuje ze svých bolístek a problémů někomu vypovídat a ujistit se svými úspěchy. Sdělená bolest - poloviční bolest, sdělená radost - dvojnásobná radost.
Ch.: držím palce a přeju hodně štěstí a pevné vůle.
Manx: hroMbeso
No nevím, možná by všem bylo líp, kdyby si každý žil svůj život. Ty priority jsou zvláštní: "Na vysokou jsme neměli a nemáme dodnes, takže frr na úřad práce" (to je nějaká volba - VŠ nebo pracák?), "u moře jsem byla naposledy v 11 letech" (no a, někdo nebyl u moře nikdy), ....
je to zmatený, ale je v tom kus pravdy
Jojo, mě taky trvalo, než jsem pochopila, že sebelístostí nic nezmůžu a dokud to nepochopím, nebudu nikdy pořádně dospělá. Takže teď se snažím taky nefňukat nad "těžkým osudem", ale snažím se být sama době silnou oporou.
Asi je to proces "stávání se dospělou", tak bych to nazvala, u mě sice až v 28 letech, ale lepší pozdě než-li ještě později.