V dubnu přestala jezdit tramvaj. Na ceduli na zastávce se objevilo oznámení, že tramvaj pojede až za rok, až bude zrekonstruovaná naše ulice. Byla jsem ráda, tramvaj opravdu dělala hrozný kravál a ten mi nedělá dobře na nervy.

Pak vykopali před domem "ten" příkop. Hlínu naházeli doprostřed silnice, což by nevadilo, kdyby tudy neprojížděly náklaďáky z blízké stavby a nerozprostíraly bahno po celé délce ulice. I když  - ani to by nebylo tak zlé, kdyby se to nesnažily „vyčistit“ ty divné čističky.

 

To si takhle jednou sedím v křesle a najednou slyším příšerný randál. „Už přistávají!“ , napadlo mě nejdříve. Ten zvuk mi rozvibroval  kostní dřeň. Vyhlédnu z okna a vidím na první pohled obyčejnou čističku silnic. Zvláštní na ní byl jen ten děsivý zvuk, co jsem nikdy před tím neslyšela a to, že silnice před ní byla stejně špinavá jako za ní! To se dělo následujících 14 dnů, se stejným, tedy nulovým výsledkem čištění. Vztekalo mě to čím dál víc, ale když si na to vzpomenu dnes, z odstupem času – vlastně to byla docela pohoda.

 

Pak totiž přijeli opravdoví stavbaři. Nejvíc práce bylo před naším domem. Nevím tedy přesně, co dělali, ale z perspektivy mého třetího patra se to jevilo, jako že vykopou jámu, pohrají si s trubkami na vodu (kvůli čemuž se voda musí samozřejmě vypnout), posvítí na ně (v noci) a jámu zahrabou. Za tři dny na stejném místě přesně to samé znovu. Myslím, že takhle to tak udělali asi tak desetkrát.

 

Aby jsme my, občané věděli, že mají smysl pro humor, když je ten apríl, oznámili nám třeba na domovních dveřích, že „Voda nepoteče od zítra 8,00 do 19,00“. Voda tekla jako by o tom oznámení vůbec nevěděla. V 18,30 jsem vylila zásoby vody, které jsem přes den udržovala a v 19,00 kohoutek zachrčel a po celý příští den nevydal ani kapku.

 

Jednoho dne jámu slavnostně zahrabali a v příštích dnech znovu nevykopali. Radovali jsme se. Předčasně, nevěděli jsme, co nás čeká. Ráno si ležím ve vaně plné pěny s levandulovou vůní, relaxuji.......a najednou „Trrrrrrrrrrr...!“ Voda se zčeřila, vana rozvibrovala, krev se mi  zastavila. Vyletěla jsem z vany, běžela k oknu a spatřila chlápka s poměrně malým strojem, simulujícím velké zemětřesení. Ten den mi poprvé došla trpělivost. Otevřela jsem okno a křičela ven velmi sprostá slova. Neslyšeli mě. 

 

Pak nastoupili opálení pašáci s krumpáčema, že udělají ještě nějaké ty díry a příkopy. Marně jim společnost, poskytující nám připojení k internetu a kabelové televizi, připomínala, že ten kabel u chodníku je její a že jestli ho ještě jednou překopnou, vyvodí z toho důsledky. Nedělali si s tím hlavu a překopli ho ještě třicetkrát. Věčně jsme byli bez připojení. Chlapi asi měli rozkaz „Tady díru!“ , tak udělali díru. Co je jim do nějakého kabelu, no ne?

 

Stavba ještě neskončila. K úplnosti nutno dodat, že firma rekonstruující naši ulici má zaměstnance pracovité – se svými super stroji přijíždějí den co den, včetně neděle,  kolem šesté ranní. V půl sedmé započnou práce a končí průměrně v pět odpoledne. Když skončí, na scénu nastupují bezdomovci, tahající železné traverzy ze stavby do sběrny. Taková traverza je těžká a chatrný bezdomovcův vozík ji neuveze. Nezbývá, než ji táhnout po zemi. Zvuk železa na kamení je nervydrásající. Nelze se pak bezdomovcům divit, že se tu a tam rozkatí, švihnou z traverzou o zem a ostře nadávajíce odcházejí pro další, lehčí. Ta těžší zůstává před domem, přesně na tom místě, kde jsem chtěla zaparkovat.

 

V 23,00 se ulice noří do klidu. Až do 6,00.

 

Má to trvat ještě půl roku. Je Diazepam na předpis, nebo si ho můžu volně koupit?

 

         
Reklama