Možná to taky znáte. Něco ošklivého se vám přihodí, ne vyloženě drastického, ale nějaká nepříjemná událost. Vy to nakonec zvládnete, problém vyřešíte, hezky se narovnáte, otřepete, vydechnete si… A bác ho, už letí od života další facka a zase „ryjete držkou v zemi“. A jakmile se trochu posbíráte… Zkrátka mluvím o těch obdobích, kdy se vám úsloví „Život je pes a člověk jeho patník“ zdá být zatraceně pravdivé.
lak 5. - a v dobrotě
Byt se brzy změnil na prostor, v němž bylo převážně bílo a smrděla v něm barva. Já jsem se většinu času pokoušela zoufale datlovat na notebooku, v sedě na zemi mezi vrčícím psincem. A čas od času jsem odbíhala pomáhat spolubydlící, jejíž přítel jí sice původně přislíbil spolupráci, ale jaksi mu nevyšlo volno v zaměstnání.
Nakonec jsme díry v omítce jakž takž zasádrovaly, k večeru dorazil i přítel a mohlo se začít s nátěrem – první byl bílý a vcelku se povedl, akorát ta sádra holt nebyla to, co měla být. Barva pomalu zasychala, my se chystali na druhý, tentokráte okrový nátěr, když v tom… Spadla půlka omítky. Zkrátka se oddělila ode zdi a elegantně se uložila na igelitem přikrytý koberec. To už jsem nevydržela a utekla na hodinu venčit psy.
Když víkend skončil, byl výsledek tristní – kamarádka sice měla stěny v požadované okrové, ale protože jí už také tekly nervy a docházela trpělivost a schopnost soudného uvažování, byla část barvy na omítce a část na pórovitém betonu. Zato byla spousta bílé barvy na kobercích, klikách, dveřích – zkrátka všude, kde být neměla. Ale aspoň se mi povedlo odevzdat granty a koupit novou hadici do koupelny – obyčejnou, v Tescu, za pár korun, ale jinou prostě neměli. S vidinou pořádné sprchy a odpočinku v konečně odskládané posteli jsem vyrazila vrátit hlídaného psa.
Cestou zpět mi zavolala máma, že jí ujel autobus a přespí u mě. A poněvadž postel v takovém případě přenechávám jejím přece jen už trochu starším kostem, mohla jsem počítat jenom s matracemi z křesel na zemi. Ale aspoň ta sprcha, snažila jsem se ve všem tom šílenství najít něco pozitivního.
„Ehm, běž se podívat do koupelny.“
Se zlou předtuchou jsem do té proklaté místnosti vkročila… a seznala, že nová hadice podélně praskla. V tu chvíli jsem neměla daleko k tomu si prostě sednout na zem a rozplakat se. Vlastně se nic strašného nestalo a teď už se celému tomu víkendu můžu zasmát – hadici mám novou a snad kvalitnější a bílou barvu nacházím po bytě už jen výjimečně – ale v tu chvíli jsem prostě měla pocit Joba, sedícího na smetišti dějin.
Znáte podobný pocit?
Stalo se Vám už, že Vás život doslova umořil problémy a překážkami?
Že Vám setrvale házel klacky pod nohy?
Co všechno si na Vás osud nachystal?
Jak jste situaci řešila?
Co Vám pomohlo ji překonat? Nebo kdo?
Nebo stále ještě bojujete?
Možná jste zažila něco mnohem horšího než já, možná právě v podobné situaci jste. Podělte se na redakce@zena-in.cz o své příběhy – vážné, i ty dneska už veselé. Nejlepší příspěvek, samozřejmě, odměním.
Nový komentář
Komentáře
Amálie: Hodně štěstí u přijímaček. Můj drahý si taky podával přihlášku, o víkendu si vzpomněl, že má ještě sesmolit motivační dopis, tak bylo o zábavu postaráno
Všechno zlé se v dobré obrátí, neboj, za chvíli bude vše zase v dobrých kolejích
Podala jsem si přáhlášku na VŠ, protože si říkám, že i když se momentálně plazím po čtyřech, život jde dál.
Janinas: vykašly se na všechny. A běž si lehnout. On se svět nezboří.
Tak tohle je pro mě velmi aktuální téma - právě dnes se cítím pod psa. Začalo mě bolet v krku, bolí mě klouby, jsem unavená, ale hlavně naštvaná na celý svět. Všichni okolo mě jsou jako utržení ze řetězu a neumí se chovat. Pořád něco chtějí a kříčí na mě jako o život. Připadám si jako v blázinci a taky tam asi brzy skončím!
Tak takový pocit mám zrovna teď a trvá už několik týdnů.Mám pocit,že se na mě valí problémy ze všech stran!Hlavně v práci si připadám jako ten patník obchc...ný psi=zaměstnanci.Jsou jako supi!Takže jim těžko vysvětlíte,že nejsou sami (účtuju 300lidí).Chodím domů úplně psychicky zdeptaná.Takže můj
musí mít poslední dobou hodně dobré nervy.Však se mu to jednou vrátí...
Já si vždycky říkám, zas bude líp. Ale někdy mám v hlavě otazník, jestli nejsem velký idealista. Můj víkend byl taky příšernej. Ne mou vinou, ale připadala jsem si ve finále jak debil, který dělá pro druhý dobře a sám si to nakonec vyžere. Snad bude brzo jaro, bude svítit sluníčko a zas se člověk dívá na svět trochu optimističtěji.
ivana.kuglerova: Mě taky. Lezu z něj po zdi.
Luciš: Tak to mě za normálních okolností Srstka spíš vytočí...
u "Chcete mě" vzlykám, i když nejsem ničím "načatá"
HELUNELKA: Já v těhle stavech vzlykám u "Chcete mě"...
Radši mám úsloví: "Život je pes, a proto žít je psina".
Můj boj s nepřízní osudu je záležitost každodenní. Člověk si zvykne, akorát že to není až tak moc legrační. Nedostatek serotoninu je docela pakárna, to se pak i pitomá sprchová hadice může stát mořskou obludou a noční můrou.
Tak přesně tohle už nějaký čas prožívám a mám pocit, že nejhorší dny teprve přijdou. Budeme rekonstruovat koupelnu. Site to bude dělat firma ale přece jenom je k tomu potřeba říct svoje. Muž je doktor přes matematiku a v životě nepoužitelný.... ovšem chce to mít dopředu perfektně propočítaný, na milimetr. Už teď mám pocit, že zblázním.
spoustu problémů si člověk zbytečně přidělává sám
viz amatérské malování bytu
Život je pejsánek
Nemůže to bejt procházka růžovou zahradou, nemůže bejt všechno pořád jen dokonalý, nemůžeme bejt pořád jen šťastný a veselý... To by nebyl život
Já jsem ráda, že to je, jak to je... Někdy slunečno, někdy nahowno... Člověk se to prostě musí naučit tak brát, protože jiný to stejně nebude
Tak přesně takovej mám celej život.A sotva se jen trošku začne dařit, plesk, liskanec a jsem zase tam, kde jsem byla.