Já vím, že už za chvíli budu všem svým pozitivním přístupem lézt na nervy, ale nedá mi to, abych nezareagovala na článek Jindřišky.

     Už kdysi dávno jsem se rozhodla, že se nenechám životem převálcovat. Ne, že bych byla taková hrdinka, ale prostě mě to donutilo. Už když jsem se narodila jako nedochůdče a svůj první rok života jsem strávila po nemocnicích, se pravděpodobně rozhodlo o mém celoživotním postoji k různým pohromám a nástrahám. Nejdřív lékaři vyhrožovali, že možná strávím život na vozíčku, kvůli špatným kyčlím, kloubům a tak. Díky péči mojí maminky jsem se přes to všechno překulila a naopak jsem vyzkoušela téměř všechny sporty, na které jsem údajně neměla mít nárok. Pak mi vyhrožovali, že ze zdravotních důvodů budu moci mít pouze jedno dítě a ještě mě budou muset stále sledovat a rodit císařákem. Když je člověk Svéhlavička, dopadne to jinak. Ten můj anděl strážný se asi musí šíleně naběhat, ale dnes mám tři děti, které se narodily cestou přirozenou a ani jedno nezdědilo moji nemoc (honem to musím zaťukat). Dokonce ani nekulhám.

    Velká rána mě postihla v mých 25 letech, kdy mi zemřela moje zlatá maminka. Dožila se jen 51 let a své první vnouče si užila jen tři měsíce. Přiznám se, že v té době mi pomohlo právě to, že jsem měla miminko a neměla čas si „dělat myšlenky“. Za dva roky se narodila druhá dcera a než jsem nastoupila do zaměstnání, měla jsem okolo dětí práce dost. Mimo to jsem se naučila šít, pletla jsem na děti, přečetla spoustu knížek, manželovi dělal při diskotékách pomocný technický personál a vedla mu evidenci písniček. Mimo to jsme pořádali srazy vodáků (naráz u nás spalo třeba 30 lidí), zkrátka jsme se nikdy nenudili. Kamarádi se scházeli u nás jak na běžícím páse a občas jsem si připadala, že mám i manželskou poradnu.  (15jako)  Pak se mi narodil ještě syn (ten sice strávil rok a půl s nožičkou v sádře, ale i to se dalo do pořádku), pořídili jsme si velkého pesana a chodili s ním na cvičák. Pořád se něco dělo a při tom nemá člověk čas stárnout. Dnes už mám děti velké, ale stále si připadám jako při běhu na dlouhou trať. Díky tomu, že pořád něco plánuji, chystám a provádím, zdá se mi život veselý a krásný i při všech těžkostech, které přináší. Myslím, že s každou těžkostí, kterou se mi podaří překonat, se cítím silnější a snažím se ten svůj optimismus předávat všem okolo sebe a vždycky se mi to vrátí.

     Na deprese a smutky je totiž jediná rada – „nedat se a něco dělat“.

 

Vikina007

Děkuji za milý příspěvek, Vikino007, ale Jindřišky se musím trošku zastat. Není největší ÍÁček z redakce. Je až druhá. Dokonce jí ani nevadí, že je až druhá.

TÉMATA:
LÁSKA A VZTAHY