Když v lednovém vydání magazínu Marie Claire vyšla reportáž o ruských ekovesničkách a životě lidí, kteří se rozhodli opustit svůj pohodlný městský život, aby se odstěhovali daleko od všech technických vymožeností, přimělo mě to k úvaze. Byla bych toho schopná i já?

eko

Představte si vesnici, kde muži staví domy, sekají trávu, pracují na poli a obhospodařují zvířata. Nemusí každý den chodit do kanceláře ani do fabriky. Ženy zase podle tradičního modelu pečují o děti a domácnost. Podobné vesnice podle článku po celém Rusku rostou jako houby po dešti. Kdo jsou jejich obyvatelé? Většinou jde o „utečence“ z městských aglomerací. Jsou mezi nimi právníci, inženýři, učitelé či ekonomové. A všechny spojuje jedno: únava a vyčerpání městským stresem, odpor ke znečištěnému vzduchu a absence duchovnějšího i prostšího života.
Krédem ekovesničanů je soužití v souladu s přírodou. Neexistují zde prý ani školy. Rodiče, kteří většinou mají univerzitní vzdělání, své děti vyučují sami. Vítány nejsou ani peníze, protože ekovesničané se o vše dělí společně. Energie se získává ze slunce, topí se dřevem, jí se to, co vyroste na zahradě, a pro pitnou vodu obyvatelé chodí přímo k pramenům a potokům.  

Zní vám to jako příliš idylický život v lůně matky přírody? Nejste sami. Koneckonců, kdo z nás si dnes dokáže představit třeba jen den bez internetu, mobilu, tekoucí vody a elektřiny?
Já osobně se považuji za typického městského člověka. Ne že bych na to byla nějak zvlášť hrdá, ale faktem prostě je, že jsem vyrostla ve městě, žiju ve městě a asi ve městě i umřu. Představa, že si musím máchat prádlo ve studeném potoce a vlastnoručně nadojit mléko nebo vypěstovat zeleninu a ovoce je sice lákavá, ale asi bych zpočátku hodně trpěla hlady a musela žebrat u sousedů. Přesto se přiznám, že i já mám někdy chvíle, kdy by se mi chtělo pláchnout před vším civilizačním blázincem, zbavit se typického šumu města, dýchat něco jiného než smog a nestarat se o to, jestli stihnu cestou z práce ještě nakoupit.

Daním neutečeš!

Než jsem se však úplně oddala romantickému snění, vrátil mě zpátky do reality šéfredaktor Radek Kříž.
„A jak platí daně? Co třeba daň z nemovitosti? A co zdravotní a sociální pojištění? A jak to, že tam děti nemusí chodit do školy? Vždyť v Rusku je povinná školní docházka. Z čeho tam ty lidi žijou? To je nějaký divný, ne?“

Má pravdu, zas tak jednoduché to asi nebude. I ekovesničané musí nějak pracovat a uživit se. Jiné zdroje proto tuto dokonalou pohádku doplňují o informace, že ženy si vydělávají prodáváním zeleniny a ovoce, mléka, vajec, domácího medu nebo ručně dělaných oděvů z ovčích kůží. I muži se prý sem tam nechávají najímat na příležitostné práce. Jiní zase žijí z toho, že pronajímají byty, které opustili ve městech. Takže je to vlastně taková exotická dovolená? Něco jako zkouška o přežití? Možná. Někteří si to prý údajně skutečně nejdříve jen testují.

I já si myslím, že na nějakou dobu by tento pokus stál za hřích. Tedy spíš za zkoušku, hřešit se prý v ekovesničkách nesmí. Zakázány jsou cigarety, alkohol i nemanželský sex a samozřejmě jakékoliv technické vymoženosti ve formě mobilů, internetu či televize.
Nicméně Radek mi zcela zničil představu o tom, že se dá utéct před civilizací (protože účty, daně a pojištění jsou podle něj nejvěrnějšími životními přáteli). Já mám ale přesto ještě jednu alternativu. O té ale zase až příště.

V dnešním tématu si budeme povídat o životě bez civilizace. Myslíte, že byste se dokázaly obejít bez všeho, co každý den používáte?

  • Jak moc jste závislá na dnešních technických vymoženostech?
  • Bez kterých a na jak dlouho byste se (ne)dokázala obejít?
  • Líbilo by se vám žít bez civilizace nebo v úplně jiném století?

Podělte se o svou závislost a napište mi své příběhy nebo názory k dnešnímu tématu na redakční e-mail

redakce@zena-in.cz

Autorka nejlepšího příspěvku na dnešní téma získá luxusní rtěnku značky L´Oréal, vlasový styling Lybar a bělicí pastu na zuby speciálně vyvinutou pro kuřáky a milovníky kávy.

Cena

Reklama