Muž, kterého jednou přijali do kruhu dospělých, se do konce svého života nestaral ani o práci ani o jiné záležitosti všedního dne. Rodina hrála v jeho žebříčku hodnot podřadnou roli. Celé dny trávil jen tréninkem a bojem a večery pak se svými kumpány.
Všechna novorozeňata, která se ve Spartě narodila, musela být důkladně prozkoumána nejstaršími členy státu. Pokud neodpovídala normám budoucích Sparťanů, byla nemilosrdně vhozena do hluboké propasti.
Rozsudek nejstaršího byl konečný, výsledek stoprocentně smrtelný.
„Vyřazování“ dětí bylo běžné i v ostatních státech Řecka, na rozdíl od Sparty však měly nechtěné děti alespoň minimální šanci na přežití.
Nebylo neobvyklé, že se pohozeného dítěte někdo ujal a vychoval ho. Zajímavý je také fakt, že zatímco v Řecku se zabíjela jako nepotřebná spíš děvčata, ve Spartě byli obětmi téměř výhradně chlapci.
Když se malý Sparťan dožil sedmi let, byl odebrán matce a poslán na vojenský výcvik, který byl další selekcí slabých jedinců. Chlapci se vzájemně tloukli, kradli si jídlo a museli podstoupit řadu nelidských zkoušek. Až do 22 let neměli téměř ponětí, jak vypadá žena. Není tedy divu, že holdovali homosexuálním praktikám. Říká se, že mnozí válečníci by se raději postavili po zuby ozbrojenému nepříteli než se těšili na svatební noc se svojí vyvolenou.
Žádná sexuální výchova neexistovala, a tak muži nevěděli, jak na to. Aby nedocházelo neustále k milostným selháním, vymysleli ve Spartě zvláštní tradici.
Během svatby byla nevěsta unesena, ostříhána nakrátko a na svého muže musela čekat v tmavé místnosti. Po splnění manželských povinností muži většinou utekli do svých domovů a nebylo výjimkou, že se ke svým ženám nastěhovali až po několika měsících či letech.
Sparťané skutečně nebyli žádní romantici. Zplození potomka považovali spíš za službu státu.
Zatímco se od žen v ostatních antických státech vyžadovala skromnost, učily se jen to nejzákladnější z vedení domácnosti a ve 12 letech se začaly vdávat; ve Spartě tomu bylo naopak. Muži si hráli na válku, a tak se ženy bavily.
Vzdělávaly se, učily se tančit, zpívat, ale i házet diskem a zápasit. Byly velmi odvážné a cílevědomé a mohly pít víno. Velmi pečovaly o svůj vzhled, a tak jim nečinilo potíže sportovat nahé. Sparťanky měly krásné postavy, byly obávané a zároveň obdivované. Když tančily, sršela z nich energie, síla a vitalita.
Není divu, že i mezi ženami kvetla homosexuální láska. Když se mohli vzájemně milovat muži, mohly i ženy. Ačkoliv to příliš neodpovídá historickému obrazu Sparty, byl tento městský stát ve skutečnosti ovládán ženami.
Sparťanky mohly vlastnit půdu a obhospodařovat si ji podle svého, což bylo například v Aténách zcela nemyslitelné. Sparťanky si také mohly samy vybrat svého muže, doprovázely ho pak v běžném životě, v politice a dokonce i v zápasnické aréně.
Sparťanky neměly sice přístup na úřady, neznamenalo to však, že v této oblasti neměly žádný vliv. Kdykoliv chtěly něco prosadit, využívaly svého umění v rétorice a svými verši dokázaly nejenom chválit, ale i hanit. Říká se, že svými slovy dokázaly vehnat stud do tváře i tomu nejudatnějšímu bojovníkovi. Muži by prý udělali všechno, jen aby se nedostali do řečí těchto žen. A jak to bylo ve skutečnosti?
O Spartě toho víme bohužel velmi málo. Kromě svých udatných bojovníků a krásných žen totiž tento městský stát proslul bohužel také tím, že se zdejší život nedokumentoval. A tak většina informací o Spartě pochází od Nesparťanů.
Nový komentář
Komentáře
To by byla paráda být taková Sparťanka