Znáte období, kdy se vám nic nedaří? Kdy nezvládáte jednu situaci za druhou, kdy se vám smůla a neštěstí lepí na paty a vy se jen dokola a dokola modlíte, aby to už skončilo, abyste konečně měla klid....

 

Jenže já se takto modlím už čtyři měsíce a místo klidu mi život uděluje další a další rány.

Toto šílené období začalo koncem ledna, kdy si moje milovaná babička zlomila nohu. Lékaři nás ujišťovali, že vše bude dobré, že se nemusíme bát.... Ujišťovali, ujišťovali až do chvíle, kdy se babičce rapidně zhoršila cukrovka a o týden později dostala v nemocnici mrtvici.

Zůstala napůl těla ochrnutá, neuměla číst, psát a ani nevěděla kdo je.

 

Jelikož jsem babičku milovala celým srdcem, do poslední chvíle jsem věřila, doufala, že se z toho dostane. Bohužel, o týden později přišla další mrtvice, ve spánku, a babička zemřela.

 

Bylo to tehdy pro mě hrozné. Dalo mi moc a moc práce to vše překonat a fungovat dál. Když už jsem se konečně z toho děsu dostávala, manžel mi oznámil, že mě opouští. Na rovinu a do očí mi řekl, že má jinou. Až po pár dnech jsem po usilovném pátrání zjistila, že si našel holčinu o dvacet let mladší a že spolu čekají dítě.

 

Doslova a do písmene jsem se sesypala a skončila v nemocnici na kapačkách.

I když za mnou chodili jak rodiče, tak syn, cítila jsem se neuvěřitelně sama a na tomto světě naprosto zbytečná.

 

Syn už je dospělý, má svůj život, rodiče mají jeden druhého a žijí svojí zahrádkou – a náhle jsem zjistila, že nemám pro co žít já.

Kamarádky? Práce? Koníček? Tyto věci mi vůbec nepřipadaly jako dobrý důvod mého bytí zde, na světě.
Upadla jsem do těžkých depresích a skončila na práškách.

 

Můj muž ani neměl snahu zjistit, co se mnou je, jak mi, jak to zvládám. Přitom o mém stavu byl informovaný od našeho syna... přestala jsem pro něj existovat, a to jsem nezvládala. To jsem nemohla unést.

 

Záviděla jsem té holčině, že má mého muže. Že má život, že bude mít miminko...chtěla jsem ji zabít. Opravdu. Kolik za bezesných nocích jsem snila o tom, že ji zavraždím a že se muž ke mně opět vrátí a bude nám spolu krásně, jako kdysi...
Pochopitelně to byly nesmyslné, hloupé, dětinské představy, ale mně pomáhaly. Pomáhaly mi dostat se ze samého dna plného depresí, smutku a bolesti.... Díky těmto myšlenkám jsem se odrazila ode dna a pomaloučku začala vyplouvat na hladinu, za čerstvým vzduchem.

 

Když už jsem opět nabírala síly a odhodlala se k tomu, že začnu od nuly, že tu mám syna, který i když je dospělý, je stále mým dítětem a že tudíž právě pro něj se musím zvednout a jít dál, přišla další rána.

 

Syn mi oznámil, že na rok odjíždí do Austrálie. Dostal tam zajímavou pracovní nabídku a odmítnout ji by byla veliká škoda.

Nejsem sobec a chci pro své dítě to nejlepší. Řekla jsem: jen jeď, ale v tom samém okamžiku, kdy jsem toto vyslovila, jsem věděla, že to je konec.

 

Snažila jsem se vyhrabat z toho dna plného havěti a náhle jsem zapadla ještě níž.
Zůstala jsem tu úplně sama a ta samota mě dusí, bere mi chuť dýchat, ubíjí celé mé já.

 

Syn je v zahraničí spokojený, a to jsem ráda. Přeji mu to, i když kdybych ho tolik nemilovala, zařvala bych z plných plic, aby se vrátil, že se bojím samoty, že nemám proč žít, že mě to na tomhle světě už nebaví, že se děsím sama sebe a svých myšlenek.

 

Často myslím na to, že to skončím... Pokládám si otázku, proč, pro koho tu ještě mám být? V práci mě přeřadili na oddělení, kde nikoho neznám, kamarádky na mě nemají čas a vlastně ani já o ně nestojím.

 

Chci zpět svůj život – a to je nesplnitelné přání.

Vím, že mi budete psát a radit, ať se jdu bavit, ať si najdu kamarádky, ale věřte mi, toto jsou věci, na které nemám ani pomyšlení, ani náladu. Nejen, že mě to nebaví, mně je to přímo odporné.

 

Dusím se ve společnosti, polívá mě pot a chce se mi zvracet.
A kamarádka? Nedávno se u mě jedna zastavila na kávě a já ji po 10 minutách musela požádat, aby odešla. Bylo mi zle z toho, jak mi vyprávěla o svém životě a nabízela mi, abych s ní jela na chatu... I když to myslela dobře a mile, nemohla jsem vystát její slova, její hlas... chtěla jsem být sama a přemýšlet o konci. O smrti. To jediné mě totiž zajímá... a já si častěji a častěji pokládám otázku, má smysl dál přežívat?