Téma „Společná ložnice - ano či ne“, se tu nedávno přetřásalo. Nicméně já jdu ve svých úvahách dál a ptám se: žít spolu, když se máme rádi, nebo nežít?

Samozřejmě, záleží na okolnostech. Pokud spolu dva mladí lidé mají dítě, je holý nesmysl, aby ženská řekla: Víš, miláčku, já se bojím, aby nám vztah nezevšedněl, a tak hezky odcupitej do své garsonky, kterou si prozřetelně držíš, zatímco já zůstanu tady, v tomhle bytě, s naším děckem. A slibuji ti, že se uvidíme pokaždé, kdy budeme chtít. Možná to nebude často, ale zato máme záruku, že nebudeme mít kdy se hádat kvůli prkotinám a že náš vztah bude harmonický...“ Tohle je samozřejmě naprosto scestná představa.

Ale co když vstupujete do vztahu v době, kdy je vám něco mezi třiceti a čtyřiceti, máte dítě, svůj byt a zvykli jste si na určité soukromí? Váš partner je na tom stejně, akorát s tím rozdílem, že své dítě vidí pouze o víkendech...
Klape vám to, trávíte spolu takřka všechen volný čas, je vám skvěle, nemá to chybu...a právě proto si po určité době automaticky položíte otázku, co dál...a i když ji možná nevyslovíte nahlas, začne vás nahlodávat zevnitř...

Snad tisíckrát jsem v poslední době řešila dilema, jestli je lepší zůstat přáteli a milenci a scházet se jenom tehdy, když oba máme chuť. Tedy žádné společné problémy, žádný společný byt, společné účty, hospodaření, nic takového. Je to lákavá varianta. Přináší naději, že takový vztah vydrží hodně dlouho, když bude sycený jen příjemnými zážitky, když každému zůstane jeho soukromí, kam se skryje před celým světem i před tím druhým, když je zapotřebí.

A pak je tu druhá varianta. Stejně neodbytná. Zkusit spolu žít...Prásknout do toho, vyměnit dva byty za větší, nastěhovat se k sobě, být s tím druhým den co den. Je to možná logické vyústění vztahu, ale ptám se: zlepší se tím vztah jako takový?

Myslím si, že když spolu partneři nežijí (opakuji: je vám okolo čtyřicítky a oba máte z prvního manželství po jednom dítěti), víc se na sebe těší, nezevšední si. Nezakopávají o sebe v jednom kvartýru, nelezou si na nervy díky maličkostem, které vyústí v ponorkovou nemoc, nepovažují navzájem jeden druhého za samozřejmost...

Jenže co když je to jinak? Co když to není žádné umění - vidět se čtyřikrát v týdnu tři hodiny večer, vést nenáročnou konverzaci, jít na večeři, užít si sex? Co se dá tímhle způsobem zkazit? Víceméně nic...

Jasně, lze pochopit, že po rozvodu se člověk možná nehrne po hlavě do společného soužití, že si chce vybrat oddechový čas, a přitom nechce být sám, tak proto zvolí takovouto podobu vztahu. Tedy ono scházení se a randění jako zamlada. Ale jak dlouho?

Večer, když jsem sama doma, dítě spí, já popíjím kafe, čtu si knížku a v bytě je klid, říkám si: co mi vlastně chybí? Zítra se s přítelem uvidíme, pojedeme na kolo a pak zajdeme někam na něco dobrého. Vždyť je to OK...
Jenže takový ten tichounký hlásek začne našeptávát: A neochuzuješ se o něco, když žiješ jenom sama s dítětem? Není nakonec to každodenní prožívání života, a to po boku jednoho jediného partnera, to nejlepší, co vůbec vztah mezi dvěma dospělými lidmi přináší? Co když drobné radosti, ale i společně překonané drobné starosti, které k té každodennosti patří, upevní a prohloubí vztah daleko víc než ony návštěvy, výlety a cykloturistika?

Nevím. Nedokážu se rozhodnout. Myslím, že můj partner je na tom podobně. Známe se už dva a půl roku. Mluvili jsme o tom, ale nikam jsme se nedostali. Je nutné, aby každý měl jasno především sám v sobě.

Ruku na srdce: i když nebudu přemýšlet o tom, co chce on a soustředím se jen na to, co chci já, stejně se nepohnu z místa. Tady nejde o to, zda se k sobě hodíme. V tom mám jasno.

Ptám se na něco jiného -  jestli je lepší soužití se vším všudy nebo vzájemné návštěvy a trávení volného času. Co si o tom mysllíte vy? Ať už máte přítele nebo s někým žijete, měnily byste? A pokud ano, tak proč? Já kolísám a zlatou střední cestu nevidím... Pokud odmyslím scénář, že týden žiju sama a týden s ním...:))

 

              
Reklama