Asi si vzpomínáte na nedávno uveřejněný článek o rakouském tajemném červu jménem tatzelwurm. Velký červ útočící na svou oběť dlouhými skoky. Možná si říkáte, že podobné tajemné bytosti se Česku vyhnuly. Omyl.

Tak například smok je had s nohama, které mu narostou až poté, co ho sedm let nespatří žádný člověk. Údajně ho kdysi spatřil i jeden ovčák pásající své stádo nedaleko Lipníku nad Bečvou. Z úkrytu v křoví sledoval, jak se ze skály připlazil velký smok a odtáhl jehně z jeho stáda. Popis přesně sedí na kolegu z Rakouska.

had Co mě ale zaujalo ještě víc, byl smokův příbuzný. Létající had. Na jižní Moravě ho znají jako pavůzníka, jinde jako prašivce. Údajně ho tam i jednou zastřelili. Historky o něm jsou časté ve východních Čechách. Ve své knize Neuvěřitelné jevy a podivuhodné bytosti se o létajících hadech zmiňuje i záhadolog Otomar Dvořák. Létající had se od smoka liší v tom, že mu po sedmi letech nenarostou nohy, ale vyraší mu za hlavou modrá křídla připomínající rybí ploutve.

Jejich pomocí mohl had skutečné létat, ale dělal to jen v noci. Přitom září jako plamen ohně a za ním srší jiskry. Lidé, kteří těmto jiskrám říkali hvězdný prach, se při přeletu tohoto hada nad obydlím báli, že jim jiskry zapálí dům.  

Nepřipomíná vám to trochu asijský kult létajících draků? Popis sedí docela přesně. Co jste ale možná nevěděla, je, že podobné bytosti jsou popisované po celém světě. Například ve Skotsku byla tato stvoření ještě v 19. století tak hojná, že je místní farmáři stříleli jako škodnou. Afričtí domorodci hada s křídly považují za posvátného. Říkají, že had letící po noční obloze rozsévá hvězdy. Povědomé?

Hadi podle popisů na sobě měli mít něco jako lesklé rybí šupiny nebo tuhé peří. „Domnívám se, že plachtící prašivec mohl za sebou zanechávat v měsíčním světle jiskřící stopu, protože proud vzduchu z jeho těla strhával drobné úlomky, jiskřivé šupinky, či spíše peříčka,“ vysvětluje Dvořák.

Pořád ještě si myslíte, že pohádky o dracích jsou docela smyšlené, nebo je na každém šprochu pravdy trochu?

Reklama