A mamince se to vůbec nelíbilo.

“Co tomu řeknou lidi?“
Byla její nejčastější otázka a zároveň argument, proč jí vadí, že její (ač dávno dospělá dcera) žije takzvaně na hromádce s nějakým chlapem.

Ten nějaký chlap byl stejně starý spolužák, se kterým jsem chodila za dob studií.
Nevím, co tomu řekli lidi, a bylo mi to srdečně jedno.

Lidi byli z malého východočeského města a já své nemravné spolubydlení provozovala v Praze.
Navíc nevím, jak by se to dozvěděli, kdyby jim to maminka sama neřekla.
Ale spíš si myslím, že lidi byli pouhým zastíracím manévrem, aby se mnou nemusela otevřeně řešit důvody, proč se jí to nelíbí.
Aby nemusela nazývat věci pravými jmény.
Nechtěla si připustit, že už nade mnou nemá žádnou moc a nemůže ovlivnit, co tam s ním v tom bytě dělám.
Můj protiargument, že si spolu zkoušíme život nanečisto, moc neobstál.
Ale ani to mě příliš neznepokojovalo, protože mi v osmdesátých letech společné soužití bez oddání připadalo normální a maminčin názor jsem brala jako zastaralý a hloupý předsudek.
Až s odstupem času jsem pochopila, že jako matka "medvědice" měla vyvinutý ochranářský smysl a její varovné signály byly oprávněné.

Ale to mi tenkrát vůbec nedocházelo a nehodlala jsem na svém způsobu života nic měnit.
Chtěla jsem být svobodná a soběstačná, ale že se tak mohlo stát jen za finanční podpory rodičů, mi nedocházelo také.
Stačilo uzavřít kohout a pěkně jsem šupajdila zpátky na kolej, na čtyřlůžkový pokoj, kam si spolubydlící bezostyšně vodila partnery a ani se nenamáhala posílat nás do kina.


Možná že koleje páchnoucí nevydařenými kuchařskými pokusy, koleje, kde se nedalo spát ani studovat, byly hlavním důvodem, proč jsem tak ráda a brzy přijala nabídku odstěhovat se ke svému klukovi, milenci, nebo jak ho nazvat. Tenkrát se termín přítel snad ještě neužíval.

A tak jsem celá studia putovala se svým partnerem z pronájmu do pronájmu, z jedné pražské čtvrti do druhé a neměla se ke vdávání.
Takhle jsme to spolu tloukli pět let, v tom manželství nanečisto.
Prošli si hádkami, usmiřováním, až se náš vztah dostal do podivného bludného kruhu, ze kterého bylo jen jedno východisko. Rozchod.

Nebo svatba.
Radili ostřílení.
Nakonec jsme vyměnili „psí knížku" za oddací list.

A jak to dopadlo?

A - Jsme spolu dodnes.

B - Rozvedli jsme se po dvou letech.

C - Vydrželo nám to dalších pět let.

Reklama