Od malinka jsem byla "kočičí máma". Stále jsem tahala domů nalezená koťata, ale nikdy mi nebylo přáno mít kočičku doma. S lety má láska k nim neutuchala, naopak. Jenže rodiče mou lásku nějak nebrali vážně. V dospělosti už to bylo lepší, dokonce jsem měla chovnou stanici peršanek. Ale život se mnou zatočil, až jsem se dostala do bytu 1+1 v paneláku, téměř s holýma rukama a... :-).

Myslila jsem si, že na kočky můžu navždy zapomenout, že je to tam pro ně malé, a to mě velice rmoutilo. A taky jsem nevěděla, jestli můj druhý manžel bude stejně jako já nadšený, když s kočkami žádné zkušenosti dosud neměl. Jenže on, když viděl, jak se trápím, jak listuju časopisy pro kočkaře a o kočkách pořád mluvím a básním, tak pravil - "A proč bychom vlastně nemohli mít kočku?"

To jsem potřebovala slyšet a radila jsem se po internetu s podobně bydlícími, sháněla jsem informace, kde se dalo, až nám před 2 lety slavnostně přivezli mouratého kocourka seniora z útulku. Přáli jsme si starší zvířátko, protože ta zůstávají často na ocet, každý chce raději kotě a mně ho bylo líto.  Na jeho příjezd jsem byt dlouho připravovala, udělala jsem z koberce škrabadlo, měl pelíšek, záchod, granule... .

Ale byl chudák tak vyděšený, že zalezl za sporák (tam jsem to pečlivě vytřela, neb jsem s tím počítala) a týden nevylézal. Pomaličku jsem ho ochočovala, asi měl za 10 let života špatné zážitky. Nic mi to nevadilo, hlavně, že už byl u nás doma :-) Smířili jsme se s tím, že to nebude mazlíček na klín, a chápali jsme ho. Po měsíci už vylézal zpod kuchyňské linky, když mě uviděl, a otíral se mi o nohy, manžela a mužského hlasu se stále bál. Hladit jsem ho mohla, ale vzít do náruče - kdepak!

Měla jsem trošku obavy z toho, že nezvládneme cestu na veterinu, kdyby něco. A na tohle k naší i jeho velké smůle došlo: kocourek měl akutní problémy s močením, vypadalo to na ucpané močové cesty a my ho nemohli chytit do přepravky, byla to hrůza. Já brečela, že nám zahyne před očima, až mi napadlo kontaktovat útulek.

Přestože byl přes půl republiky, v hluboké noci pro něj obětavě  přijeli (klobouk dolů), odborně ulovili a vzali s sebou. Museli jsme se ho vzdát, protože jako starší lidé jsme neměli odvahu vzít na sebe odpovědnost za jeho zdraví, když jsme to tentokrát tak zkazili.

Plakala jsem celý týden, stačilo mi jen podívat se na prázdné misky. Do toho mě rozbolely zuby a musela jsem denně docházet na nepříjemný zákrok. Tak i onu lednovou sobotu, těsně před mými narozeninami. Mrzlo, jen praštělo, já se vracela z kliniky s bolavou pusou, došla před panelák a u dveří hrabala v kabelce po klíčích.

Najednou mi něco mňouklo u nohou. Podívám se, a ona mourovatá kočička, skoro navlas podobná tomu kocourkovi, o kterého jsem tolik plakala! Stejně tmavé mourování na hřbetě, velké smutné oči. A tolik prosila, že chce do tepla! Vůbec jsem neváhala, vzala ji do náruče a nesla jako svátost domů. Hned ve dveřích volám: "Našla jsem kočičku!!" "To je dobře, ukaž?" odpověděl manžel.

Kočička v kuchyni vypila plnou misku vody, měla chudák žízeň, venku bylo všecko zamrzlé a bůhví, kdy pila naposledy. Když pak slupla talíř vařeného filé, nechala jsem ji odpočinout a teprve pak s ní uháněla na veterinu, kde ji prohlédli, seznali, že má asi 3 roky (já myslila, že je kotě, jak byla podvyživená) a ošetřili ji. Kočička byla od počátku vzorná: nic neničila, chodila na záchod, v noci nerušila a nechala nás spát - takový dárek člověk nikde nekoupí!

Myslím, že někdo "nahoře" viděl můj upřímný zármutek a takhle to zařídil. No, a happy and: asi po roce jsme jí pořídili kamarádku; vyhozenou tříbarevnou kočičku, kterou jsme získali od paní, co ji zachránila 14 dnů před porodem 5 koťat. Koťátka ta paní dobře umístila, ale o starou kočičku zájem nebyl. Kdyby lidi věděli, jaké je to zlatíčko...

Obě kočičky už jsou kastrované, žijí s námi v bytě a věřím, že jsou u nás spokojené, děláme jim pomyšlení a ony nám radost. Zase se mi potvrdila zkušenost, že nejlepší dárky na světě jsou ty zadarmo :-)

Gerda

Milá Gerdo, děkujeme za velmi milý příběh, vskutku s pohádkovým koncem.

A v redakci stále čekáme na vaše první pohádkové příběhy.

A těšte se na redakci ala Medvídek Pú. Klokánkova maminka už je tady... Ne ve stokorcovém lese, ale v redakci...

redakce@zena-in.cz