Šestipokojová vila s bazénem, rozhlehlým pozemkem a třemi luxusními vozy. Na zahradě navržené architektem se prochází krásně upravená žena, dvě rozkošné děti a zlatý labrador. Takový idylický obrázek, jak z katalogu na dokonalý život, by se vám naskytl, pokud byste šli kolem domu pětatřicetileté Markéty. A nejspíš by vám proběhlo hlavou: "Ty jo, to se někdo má. Co ta může mít za starosti?" Ne vše je ale tak růžové, jak na první pohled vypadá. Peníze opravdu nejsou všechno a tučné konto neznamená, že musíte být automaticky šťastní…
Foto: Ilustrační / Shutterstock
„S Romanem jsme se dali dohromady na firemním večírku. Já tam pracovala ve finančním oddělení, on byl jeden z manažerů. I když mě kamarádky varovaly, že láska na pracovišti je komplikovaná, oba jsme si nedokázali pomoci a dlouho to v práci tajili. Tedy aspoň jsme si mysleli, že se nám to daří skrývat. Jenže pak Roman dostal nabídku na povýšení - ředitele jedné z poboček. A bylo mu zároveň naznačeno, že příliš osobní vztah s kolegyní - tedy mnou, není vůbec vhodný. Byla jsem vytočená, ale zároveň mu nechtěla bránit v kariéře. A tak jsem raději z firmy odešla a rozhodla si dopřát chvíli pauzu. Jenže to jsem ještě netušila, že pauza se nakonec protáhne na několik dlouhých let a můj život se tolik změní…,“ svěřuje se Markéta. „Nejdřív mě na půl roku zaměstnala příprava naší svatby, další půlrok jsem zařizovala náš nový dům. I když jsem se chtěla vrátit do práce, Roman mi jasně řekl, že to vhledem k jeho příjmům není potřeba. A že bude rád, když se budu starat o chod domácnosti a všechno kolem. Přiznám se, že ze začátku se mi tahle nová role velmi líbila. Připadala jsem si opravdu jako v pohádce. Pro holku, která většinu života žila v paneláku a byla ráda, když si vydělala na ojeté auto nebo dovolenou jednou ročně, to byl opravdu sen,“ říká narovinu Markéta.
„Rok po svatbě se nám narodila dcera, o dva roky později syn. Péče o ně mě moc baví, ale i tak se cítím strašně osamělá. Roman se pořád vrací pozdě domů, děti už většinou spí. Stihneme spolu prohodit jen pár vět, hlavně takových organizačních a pak taky padá únavou do postele. O víkendech nám sice věnuje jeden den, ale zbytek pracuje nebo je pořád s někým na telefonu. A tak se snažím kontaktovat různé kamarádky. Jenže není to jednoduché. Málokteré se chce jet někam za Prahu do satelitního městečka. S těmi, co mají děti se občas někde potkáme, ale je to takové zvláštní. Většina z nich se mi přiznala, že mi závidí, že si vůbec nedokážu představit, co ony mají za starosti, jaké to je vyjít s rodičovskou… Ano, neznám to, ale zároveň si umím stále peněz vážit, zbytečně neutrácím a snažím se i děti nerozmazlovat. Ale asi už jsem od nich dostala navždy nálepku „zbohatlická panička“ a nemám moc šanci mezi ně zapadnout. A přitom bych moc stála o spřízněnou duši," svěřuje se se svými zoufalými pocity Markéta.
„Teď, když jsou už děti ve školce, mám ještě víc času a připadám si taková zbytečná. Obstarám vše kolem dětí a domu, ale ani to mě už tak nenaplňuje. Když jsem manželovi řekla, že bych se chtěla nějak realizovat, smetl to hned ze stolu. Co já si prý dovoluju na něco stěžovat? A tak si žijeme dál ve zlaté kleci, můžeme si koupit co chceme, jet kam chceme a navenek nám nic nechybí. Ale realita je ve skutečnosti jiná. Nebaví mě nakupovat značkové hadry a dopřávat si drahé kosmetické procedury. Vždyť to stejně nikdo neocení. Nechce se mi jezdit ani na luxusní dovolené, kde nás manžel většinou kvůli pracovním povinnostem nedoprovází a jsem zas na vše sama. Raději bych zas žila „obyčejný“ život bez přepychu. Naplněný, s opravdovými kamarádkami a milujícím manželem, který mi místo drahých dárků věnuje čas a pochopení."
Zdroj: Text byl zpracován na základě příběhu ženy, kterou redakce zná a která jej předala redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní ženy pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.
Nový komentář
Komentáře
Ono ji nebaví si kupovat drahou kosmetiku a značkové hadry a jezdit na luxusní dovolené. Tak to nekupuj a nejezdi. Vezmi si rýč a přeryj zahradu. Vypěstuj si rajčata. Propusť uklízečku a uklízej sama. Krucinálfagot, to je zas nějaký hloupý článek!
Mimochodem příběh je nějaký divný. Napřed vztah tajili - proč? Jestli byli oba nezadaní? Co by na tom bylo špatného? Vztah na pracovišti, navíc s nadřízeným, skutečně není vhodný, z mnoha důvodů, to není nic nového, ale v tomto případě to nevypadá, že by ona byla jeho přímou podřízenou na stejném pracovišti. Nicméně přesto z firmy odešla a dala si pauzu. A pak je najednou skokem vdaná?
Přestože osobní vztah nebyl vhodný a nechtěla mu bránit v kariéře? 
To se řeší svatbou? Aby se mu jo pověsila na krk a o to účinněji mu v té kariéře brání teď, když prudí, že je manžel pořád v práci, a ona se nuuudííí?
Jednoduchá pomoc. Propustit uklízečku, kuchařku, zahradníka, chůvu a všechnu jejich práci dělat sama.
Vlastníma rukama. Pokud služebnictvo nemá, tak kde bere čas se nudit? Proč se nevěnuje těm dětem a tomu psovi? Aspoň jedno auto snad stojí v garáži, těžko manžel odjede se všemi třemi vozy, tak může naložit děti a psa a jezdit na výlety. Jestli ji dřívější kamarádky zaškatulkovaly jako zbohatlickou paničku, asi měly důvod, nejspíš se tak chovala - koukejte, holky, jakýho jsem ulovila manžela, na to vy jste se nezmohly. 
Jak jest psáno níže, vždy je něco za něco, a nikdo nemůže mít všechno.
Ani to, že bude manžel míň vydělávat a budete v obyčejném bytě nezaručí, že bude víc milující. Můžete chodit hrát tenis nebo na nějaký kurz, venčit psy z útulku, nebo zkuste přece jen manžela přesvědčit na poloviční úvazek, když máte to štěstí, že děti ve školce nemarodí. A kamarádky si časem najdete, nejste v tom satelitním městě sama.
Vždycky je něco za něco. Dříve se bohaté dámy věnovaly dobročinnosti a měly jakés takés společenské vyžití. Třeba v Americe je to běžné. To by nešlo?