Nemyslím si, že jsem přehnaný romantik, ale poslední roky manželského života mě rozhodně nenechávají chladnou.

Manželství jsme s Pavlem uzavírali před více než třiceti lety. V době těsně po revoluci jsme spolu založili dnes již renomovanou firmu a z malého města se přestěhovali na předměstí Prahy do dvougeneračního domu.

Dařilo se nám a peněz nikdy nebyl nedostatek. Byla jsem ráda, že mohu dětem dopřát vše, po čem já jsem toužila, a nikdy nedostala. Nevadilo mi, že na mě lidé koukají skrz prsty, když dostal starší syn k osmnáctinám nové auto a dcera posléze za úspěšné složení maturitní zkoušky roční pobyt ve Spojených státech.

Nedotýkaly se mě výčitky, že moje děti patří mezi “zlatou” mládež, která jen slaví, paří a pořádá bujaré oslavy bez konce. Několikrát jsem se dokonce pohádala s kamarádkou, která se mi snažila vnutit, že to pro ně není vůbec nic dobrého.

Ale já ji odbyla s tím, že je to naše věc, jak si děti vychováváme, a že se jí do výchovy také nepletu.

Pravda, teď v téměř třiceti letech syn nepracuje a stále se nechává živit. Nedělám si iluze, že s námi žije ze samé lásky k rodičům nebo snad z neutuchající touhy sdílet s rodiči společný dům.

Ale stejně tak mě trápí to, v jakém prostředí žije. S manželem jsme si přestali rozumět už před deseti lety. Našel si milenku a já to nechtěla akceptovat. Bylo mi oznámeno, že mi nic jiného nezbude, a tím to haslo. Zcela nepokrytě se s ní ukazoval na veřejnosti, na firemní večírky jsem já chodila sama a on s ní.

Logicky jsem tedy navrhla rozvod, ale namísto souhlasného pokývnutí a radosti nad tím, že bude moci začít žít nový život se svou novou láskou, se mi dostalo skrz zuby proceděného ujištění, že na to, ať tedy rozhodně zapomenu, protože on se nebude s někým, jako jsem já, dělit o svůj majetek.

A od té doby, je to už deset let, žijeme podle harmonogramu. Rozpis máme naprosto všude.

Ráno mám od půl sedmé do sedmi koupelnu, on kuchyň, další půlhodinu se to vymění. Stejně je to rozdělené po zbytek dne. Obývák máme přepažený na dvě poloviny, a vždy když někdo z nás pořádá oslavu a potřebuje větší prostor, prostě jen zasune zástěnu a hotovo. S manželem se vídáme pouze na pondělních poradách firmy, doma se nemáme šanci potkat.

Když za mnou přijde dcera, že hledá tátu, netuším, zda je doma. Přestože spolu žijeme, vídáme se méně než s kolegy z práce, a to téměř deset let. A já už toho mám dost, chci to ukončit. Rozvod mi nikdy nepodepíše a soud s našimi právníky bude opravdu na dlouhé lokte. Navíc se nikdo z nás nechce vzdát toho nádherného renesančního domu s obří zahradou, ve kterém bydlíme. A teď, babo, raď, co dál. Přeci nebudu celý život žít sama a takto potupně?!

Hana

 
TÉMATA:
LÁSKA A VZTAHY