Foto: Pavel Ovsík

Jak jste se dostala k vedení Divadla Kampa?
To je taková složitější otázka, takže to zkusím jen tak ve zkratce. V letech 1998 až 2005 jsem učila na Vyšší odborné škole herecké v Michli. A s tou druhou skupinou studentů jsem pak po jejich absolutoriu založila soubor Cylindr, se kterým jsme našli v roce 2009 útočiště v Malém Nosticově divadle. Rok poté se vedení divadla chopil spolek Paralela a divadlo se přejmenovalo na Divadlo Kampa. Zde jsem asi tři roky zastávala funkci dramaturga. No a nakonec jsem se v roce 2014 stala i ředitelkou. Nemám žádné ekonomické ani manažerské vzdělání, takže jsem se musela obklopit lidmi, kteří takovým věcem rozumí. Považuji se tedy spíše za uměleckou šéfovou, snažím se dávat divadlu určitou poetiku a směr.

Jak byste poetiku divadla charakterizovala?
Použila bych pojmy komorní, jednoduchá, opravdová a hravá.

Sedí vám do toho i pojem alternativní?
Ten nemám moc ráda. Nelíbí se mi ani ve spojení s medicínou. Nevím, proč máme my lidé tendenci označovat to, co je přirozené, člověku blízké, co je staletími či tisíciletími ozkoušené, za alternativní. Mně alternativní připadá naopak vše, co je technické, nepřirozené, ničící přírodu i člověka. Což je většinový způsob moderního života. Divadlo je buď opravdové a smysluplné, nebo falešné a nicneříkající. Všechny ty škatulky, do kterých se snažíme směstnat svět, náš pohled na život, jsou matoucí a zavádějící a vůbec to nevypovídá o pravé podstatě té či oné věci, toho či onoho jevu. Takže ani divadlu bych neříkala alternativní, ale spíš přirozené. Snažím se, aby věci, které děláme, měly nějaký smysl pro nás i pro druhé. Když jsem třeba dramatizovala Annu Kareninu, bylo pro mě klíčovou scénou kosení Kalinovy louky. V té se podle mě skrývá pochopení, co je život a co je v něm podstatné. Jsou to okamžiky, které nám dávají zažít sami sebe. Nemám ráda samoúčelové věci, které jsou vytvořené jen proto, aby provokovaly, šokovaly a byly za každou cenu jiné.

Nedostáváte se jako režisérka, autorka, herečka a ředitelka do konfliktu rolí? Ředitelka musí víc myslet na finance, autor se chce umělecky realizovat apod.
Náklady samozřejmě máme – platíme nájem a personál, ale nikdy jsem neřešila, že bych musela nasadit nějaký trhák. Děláme věci, za kterými si stojíme, ale neznamená to, že nemohou být úspěšné. Třeba představení Edith Piaf: Dnes nechci spát sama má velký úspěch. Před covidem jsme ho hrávali dvakrát měsíčně a bylo vyprodáno. Co se týče konfliktu rolí, tak jsem k sobě jako režisérka poměrně přísná a nekompromisní. Jako autorce by se mi některé věci ve hře líbily, ale jako režisérka usoudím, že už jsou tam navíc a musí pryč. Máme i moc hezké ohlasy od diváků. Hodně říkají, že naše představení jsou čistá a není v nich nic, co by tam nepatřilo nebo nějak narušovalo celek.

Nepotrpíte si ani na větší množství rekvizit, že?
Máme malé divadlo, takže bychom je ani neměli kam dávat. Ale když už v představení nějaká rekvizita je, pečlivě si ji vybírám, nemůže být ledajaká, ale musí přesně zapadnout. Třeba v Edith Piaf jsem hodně toužila mít dvouramennou plynovou pouliční lampu, takže jsem ji hledala všude možně. A nakonec našla.

Nebylo vám přeci jen divadlo na Kampě někdy trochu malé?
Některá představení by možná snesla o maličko větší prostor, protože třeba hry pro děti bývají vyprodané. Taky na Jardu Duška se chodí, ale pro něj je malý i prostor s kapacitou 500 lidí. Do většího bych se ale stěhovat nechtěla, mám ráda, když jsou diváci blízko. Často nám říkají, že si připadají jako u herců doma.

Může to být ale i zrádné v tom, že herec víc vnímá reakci publika? A když není taková, jakou by si přál, znervózní ho to?
Každé publikum je jiné – někdy se hurónsky směje, jindy je zaražené. Lépe se samozřejmě hraje pro vstřícné publikum, ale platí, že když herec nemá odezvu, jakou by chtěl, nesmí do toho začít šlapat a přidávat. Jsou diváci, kteří potřebují odstup. Když vypozoruju, že je toho na ně moc, malinko se stáhnu do sebe. U nás v divadle se musí hrát jemňoučce, s vnitřním zaujetím.

Jaký druh diváků k vám vlastně chodí?
Myslím, že k nám chodí víc lidé, kteří chtějí zodpovědně uchopit život do vlastních rukou. Nechodí se jen bavit, ale chtějí něco zažít. Hodně je to vidět třeba na pohádkách, kam mnohdy zavítají i sami dospěláci bez dětí. I když jsou to spíš rodinné příběhy. Třeba Dědeček Oge. V něm je krásná věta: Až potkáš svůj strach, nepouštěj ho do sebe, jinak tě rozbije na tisíc kousků a zpátky už se nevrátíš. To je přesně o téhle době. Pouštíme do sebe strach, který nás trhá. Propadáme panice, hysterii a jsme snadno manipulovatelní.

Vám se daří nepouštět si strach do nitra?
O sebe se nebojím, ale problematičtější je to v situaci, kdy se jedná o mé blízké. Snažím se jim důvěřovat, že to zvládnou, ale občas strachu propadnu. Třeba moje vnučka Tánička jezdila před zavřením středních škol dvě hodiny vlakem v roušce, šest hodin strávila v roušce ve škole a potom další dvě hodiny na cestě domů. To si pak říkám Kristepane, co to může s člověkem udělat a mám chuť burcovat k tomu, abychom se vzpamatovali a nedělali nařízeními víc škody než užitku.

Jak můžeme proti strachu bojovat?
Hodně mi pomáhá kniha Genové klíče od Richarda Rudda. Vychází z čínské knihy I-ťing a pracuje s astrologií. Autor popisuje 64 genetických kódů. Každý kód má svůj stín, potom dar, a nakonec je tam sidhi, což je největší meta osvícení, kam se dostane jen pár jedinců. Ale je dobré dostat se alespoň ze stínu, kde panuje strach, do daru. Autor popisuje třeba genetický kód 61, který má ve svém stínu psychózu. To je přesně stav dnešního světa. Žijeme v psychóze a vládnou nám psychopati. Z psychózy vyjdeme tak, že otevřeme oči. Spousta z nás nechce vidět a slyšet pravdu, nevěří, že můžeme vidět jinak, že každý z nás je originálním vesmírem. Důležité je ten vesmír objevit ve vlastní podstatě, a ne v tom, v čem se odlišujeme od ostatních. Stačí si pustit hudbu, napojit se na vesmír uvnitř a tančit. Ucítíte, jak každá buňka v těle pracuje a jak je šťastná. Ve chvíli, kdy uvěříme, že v sobě máme vesmír, můžeme komunikovat s každou naší buňkou a chránit ji před napadením zvenčí. Nikdo neví líp než my sami, co máme jíst, dělat, ale musíme být ke svému tělu pozorní a zodpovědní.

Foto: Pavel Ovsík

Současnou situaci tedy vnímáte jako přehnanou hysterii a s kroky vlády se neztotožňujete?
Přesně tak. Dnešní doba nám ukazuje, že jsme ve slepé uličce a tímhle způsobem nemůže dál žít. Ničíme planetu i sebe. Vezměte si, kolik dětí je obézních, kolik lidí má cukrovku nebo astma. Kvalita života klesá. Tenhle vir nám jen ukázal, že se neumíme bránit. Morové rány nebo jiné epidemie většinou přicházely po válce, protože lidé neměli co jíst a jejich těla byla zdecimovaná. Teď jsou zdecimovaná blahobytem. Apelovala bych na to, abychom zhubli, jedli zdravě, víc sportovali, byli na čerstvém vzduchu a radovali se. Jenže spousta věcí, které imunitě pomáhají, se tady zakazuje. Tomu nerozumím.

Opatření se ale přijímají mimo jiné proto, aby se nezatížil zdravotní systém.
Ano, ale proč se tedy tak přetížil nesmyslným testováním? Během prázdnin se nic nedělo, potom jim přišlo, že jsme asi moc veselí a zavedli restrikce od prvního září. Za tenhle názor mě možná lidí upálí, ale současný stav způsobuje mediální hysterie, a ne samotný vir. Chtěla bych, aby se cílilo na lidi, kteří mají problémy, těm se věnovala pozornost a ostatní se nechali žít. Procento lidí s těžkostmi není zase tak velké a zdravotní systém je na vysoké úrovni. Doktory sice sama moc nevyužívám, ale vážím si jich. Systém se přetížil hysterií, a ne tím, že by bylo najednou hrozně moc lidí, kteří potřebují péči. Moje kamarádka koronavirus prodělala, a když ho dostala, volala jí nějaká známá s tím, jak je to strašně nebezpečné, jak člověk nemůže dýchat a kdo všechno na to umřel. Druhý den jsem s tou nemocnou kamarádkou mluvila a ona mi říkala, že si myslela, že tu noc umře, protože byla v ohromné panice. Když je člověk vynervovaný, tak je samozřejmě mnohem větší šance, že ho skolí nějaká nemoc a bude mít horší průběh. Chránila bych ty, kterých se to týká, a zbytek bych nechala žít. Jinak začnou sebevraždy, děti budou psychicky narušené, a to jsou mnohem větší škody. Lidé vždycky umírali a umírat budou. Moje babička zemřela v devadesáti letech na zápal plic. Nikam jsme ji nevezli, byla doma, děda uvařil kafe, povídali jsme si a ona potom v noci odešla. Byl to vir, ale byl jen prostředníkem toho, aby mohla odejít. Nějak starý člověk zemřít musí. Teď jsme si řekli, že nesmí na vir covid. Na ostatní může, ale na tenhle ne? Nerozumím tomu.

Jste i proti rouškám?
Myslím, že do života nepatří. Do nemocnice ano, ale určitě ne do škol. Pořád potřebujeme nějaké nástroje a ochrany, a jdeme tak proti životu. Ten je přitom nebezpečný už když se narodíme a v tom je to dobrodružství. Nechci pomalu umírat ve skafandru. To tady radši strávím méně času, ale budu na vzduchu, tančit a zpívat. Jediné, co nás zachrání před životem, je stejně smrt.

A dodržujete nařízení, nebo roušku prostě nenosíte?
Mám problém s rovnováhou, takže mi roušky nedělají dobře. I na lodi nebo v letadle se mi stává, že se mi začne točit hlava, zvracím a omdlívám. To stejné se mi děje v roušce. Když někam přijdu, vysvětlím své důvody a zeptám se, jestli ji opravdu musím mít a lidé to většinou pochopí. Nebo si dám na pusu šátek, co nosím kolem krku.

Když už se bavíme o zdraví, jaký máte názor na léky? Vezmete si třeba někdy prášek na bolest hlavy?
Ne, když mě bolí hlava, tak vím, že málo piju. Ale určitě nikoho neodsuzuju. Jsou třeba lidé, kteří mají úporné bolesti hlavy od krční páteře. Jde jen o to, aby si člověk na léky nezvyknul. Já svému tělu léky nedávám, beru si jen občas vitaminy nebo doplňky v podobě kapiček.

Máte nějakou radu pro posílení imunity?
Jím rakytník, kde je hodně vitaminu C a kapičky z badyánu. V přírodě je hromada věcí, které nám mohou pomoci. Ideální je teď taky kysané zelí a šťáva z něj. Moje prababička vyprávěla, že když její děti dostaly tyfus, držely půst a pily šťávu ze zelí a všechny přežily. Musíme tělu věřit a neládovat do něj zbytečně chemikálie.

Chodíte na preventivní prohlídky?
U dětí je důležité sledovat, jestli se správně vyvíjejí, ale já nechodím. Vždycky vám něco najdou. Kdyby mě něco bolelo, tak bych samozřejmě pomoc vyhledala. Když jsem před čtyřmi lety hodně krvácela, zjistili mi hyperplázii (onemocnění, které se týká děložní sliznice, pozn. redakce) a nabídli dvě řešení – buď totální odebrání všeho, nebo hormonální léčbu. Měla jsem kamarádky, které prošly oběma, viděla jsem, jak dopadly, a nechtěla jsem to. Jarda mě seznámil s Radkem Neškrabalem, kraniosakrální terapeutem. K němu jsem tři čtvrtě roku chodila a jsem v pořádku. Jinak si ale lékařů velmi vážím a respektuji je.

Takový přístup k životu a zdraví jste měla vždycky, nebo v tom sehrál roli i manžel?
Myslím, že se ovlivňujeme navzájem. Děkuju svému tělu, své podstatě, něčemu, co ve mně je, že mě vede. Už v dětství jsem měla pocit, že svět vnímám jinak než kamarádi nebo rodiče. Ráda jsem chodila sama do lesa, kde jsem měla svůj strom. Nejedla jsem vůbec sladké, pila čistou vodu, i když mi mamka říkala, proč si do ní nedám aspoň šťávu. Přišla jsem si tehdy divná, ale zpětně si uvědomuju, že to bylo dobře. Od první do čtvrté třídy jsem nebyla ani jednou nemocná. Myslím, že mě moje tělo vede moc dobře a když mě občas upozorní na to, že jsem z cesty uhnula, tak jsem mu za to moc vděčná.

Kdy a proč se změnil manžel?
Asi ho hodně ovlivnila smrt maminky. Bylo mu 33, když v 54 letech zemřela na rakovinu. Té podlehla i jeho babička a dědeček. Začal se ptát, co se vlastně v těle děje a co ovlivňuje, že je člověk zdravý. Rozhodl se vzít život do vlastních rukou. V tom, co s tělem dokáže, je teď mnohem dál než já. Ale my ženy to máme jinak, jsme cyklické, napojené na přirozený řád díky menstruaci a rození dětí, chlapi na to musejí víc přes intelekt.

Říkáte, že manžel je dál než vy. Chtěla byste tam ale vůbec být?
Ne – máme to oba trochu jinak. Já jsem hodně intuitivní, živočišná, nepotřebuji extrémy typu půsty apod. Jdu víc prostředkem a přes pocit. Jarda testuje svoje limity a má obrovské množství energie, je jako baterka a neuvěřitelně dobíjí i lidi kolem sebe.

Foto: Pavel Ovsík

Jak to teď vypadá s divadlem a co chystáte do budoucna?
Už před jejich zavřením bylo diváků málo, báli se nakupovat lístky, ale řekli jsme si, že budeme hrát jako na začátku i pro deset lidí. Zatím jsme schopní vydržet do prosince, ale co bude potom, nevím. Jestli se v lednu nezačne normálně chodit, bude to špatné. Co se týče novinek, chystáme pohádku podle knížky Jmenuji se orel. Je to vtipně napsaný příběh slepice z klecového chovu, která se ocitne na dvoře v přirozeném prostředí. Bude to hodně pohybové a hudební, premiéra měla být 21. listopadu. Tak uvidíme. Po novém roce začnu zkoušet já a můj kolega Petr Herold. Napsala jsem pro nás na motivy dvou knížek takovou love story stárnoucích manželů. Takže bych si konečně mohla zahrát ženskou roli. Po všech těch šamanech, dědečcích a skřítcích. Doufám, že všechno, co jsme si naplánovali uskutečníme a že se náš život dostane z tohoto šíleného Mordoru a my se zase na sebe budeme usmívat, objímat se, společně zpívat a tančit. A hlavně vážit si všeho, co nám naše nádherná modrá planeta poskytuje. V to jako autorka a milovnice příběhů s dobrým koncem prostě musím věřit.

O Ivetě Duškové (58)
Iveta Dušková vyrůstala v Teplicích. Vystudovala herectví a zahrála si například ve filmech
Žena v kleci nebo v Musíme si pomáhat. Hlavně se ale věnuje divadlu. Působila například v Divadle Na zábradlí nebo v Divadle pod Palmovkou. Působí jako ředitelka, herečka, režisérka i autorka v Divadle Kampa. S manželem hercem Jaroslavem Duškem má dvě děti.

Čtěte také: 

Reklama