Od první třídy až do devítky se mnou v lavici seděla dívka, která bydlela ve stejném městě jako já. Petra. Dalo by se říct, že se z nás staly nejlepší kamarádky. Po čase jsem ale pochopila, že Petra patří mezi lidi, o kterých se říká: "kam vítr, tam plášť". Navíc neměla téměř nikdy na nic svůj vlastní názor, papouškovala jen ty moje.
Nikdy neposlouchala hudbu podle sebe, vždycky jen tu, kterou jsem si oblíbila já. Nikdy si nevybrala oblečení, které by jí padlo do oka, vždycky jen to, které viděla na mě. Stříhala se podobně jako já, líbili se jí stejní kluci jako mě.
Tak to šlo opravdu po celou naši docházku do základní školy. Přihlášky na školu střední si dala Petra pochopitelně podle mě. Ale tehdy jí to snad poprvé nevyšlo. Na školu, na kterou jsem se dostala já, ji nevzali a musela jít na tu, kterou měla napsanou na druhém místě.
Petra jezdila domů právě jen na víkend a očekávala, že veškerý čas budu trávit právě s ní. Podle její řeči byli noví spolužáci naprosto nudní a vůbec mezi ně nezapadla. Já jsem se jí ale snažila vysvětlit, že se na mě nemůže tolik upínat, že si musí hledat taky jiné kamarády.
Po škole jsem rozhodla odjet na celý rok jako au-pair do Německa. Petra chtěla jet se mnou, ale když zjistila, že by se jí nemuselo podařit dostat se do stejného města jako mně, rozmyslela se a zůstala doma.
Když jsem se vrátila domů, Petra už pracovala v jedné firmě jako sekretářka. Já jsem si našla místo překladatelky. Pořád jsme se stýkaly, ale ne tak často jako dříve. Našla jsem si přítele a asi půl roku poté ho měla i Petra.
Všechen svůj volný čas teď Petra trávila s Honzou, svým přítelem. Přestala poslouchat hudbu, kterou jsem poslouchala já a nadchla se pro tu, kterou poslouchal Honza. Přestala se oblékat jako já, protože Honzovi se to líbilo jinak. Ostříhala si vlasy, protože to chtěl Honza. Dala výpověď v práci, protože Honza jí sehnal jinou. Začala kouřit, protože Honza přece kouří taky.
Já jsem se vdala, Petra se vdávala půl roku po mně. V půjčovně si půjčila stejné šaty, které jsem měla já, jen vlasy si musela učesat jinak, protože je měla krátké.
Rok po svatbě jsem otěhotněla. Petra, která až do nedávna prohlašovala, že děti chce, až si užije života, otěhotněla dva měsíce po tom, co jsem své těhotenství oznámila já. Já jsem chtěla chlapečka, ona, světe div se, toužila po holčičce.
A jak už to bývá, narodila se mi holčička a Petře chlapeček. Zase jsme se začaly častěji stýkat, protože jsme si koupili byt ve stejném domě a měly jsme společnou řeč, miminka. A zase se začala opakovat stará známá situace. Moje názory na vše okolo miminek se stávaly i Petřinými 
Tak to bylo se vším. Koupili jsme si auto, Petra s Honzou si do čtrnácti dnů koupili téměř stejné. Stejnou značku, stejnou barvu. Jeli jsme na dovolenou, Petra s Honzou si stihli koupit tu samou.
Připadá vám to normální? Nežít svůj vlastní život, ale "opičit" se ve všem po druhých lidech?
Nový komentář
Komentáře
Kdysi jsem se kamarádila s holkou, která ať dělala co dělala, byla ve všem neúspěšná - práce, kluci, vzhled, vztahy, studium na VŠ...
A já jsem byla tak nějak její opak, aniž bych se jakkoliv urputně snažila, vše mi kvetlo pod rukama a dokázala jsem být i s málem spokojená.
Neustále mi vybrekávala, jak se jí nic nedaří a ať jí poradím co má dělat. Tak jsem radila. A ona nikdy neposlechla a stejně si udělala své.
Až jednou se přihlásila na konkurz do novin a mně se to tak zalíbilo, že jsem se tam přihlásila taky. A ona hned na mně spustila, že se po ní opičím. V tu chvíli mi došlo, že ona mi vlastně závidí, ba co více, měla strach, že bych jí byla konkurencí. A tak jsem si začala všímat dalších věcí a uvědomila jsem si, že mě nikdy nepředstavila kamarádům a kamarádkám ze školy a nebo svému příteli. Myslím si, že to bylo proto, že mě před nimi prostě kopírovala anechtěla, aby se ukázal na světle originál. Přestala jsem se s ní bavit. Plácá se v problémech a je už 5 let co 2 měsíce nezaměstnaná.
Mně to příjde především od Petry velmi pohodlné - nic nevymýšlet a jen se vézt. Normální to není, ale myslím, že to dělá hodně lidí. Oblékají se jako zpěvačky, jezdí na dovolenou podle toho, kam je právě sleva, myjí si vlasy tím, na co právě letí v televizi reklama, stravují se podle toho, o čem kdo řekně že je dobré. Ano, je to na jedné straně otročina ale na druhé straně je to něco jako "rada" od druhých. Nicméně bych poradila, aby Petře někdo řekl, že je prostě závislá na názorech druhých. Měla by se jednou zamyslet, co vlastně chce ona. V každém případě je až obdivuhodné, že si může kdykoliv dovolit cokoliv - tj. auto, manžela, dítě. Tolik štěstí? Hihihi...
gryzli:ty máš pocit, že se tohle týká jenom žen?
Normální mi to nepřipadá, tohle je moc. Každý může mít nějaký vzor, může k někomu ze svého okolí vzhlížet, ale ne kopírovat.
Já znám ze svého okolí případ holky, která kopíruje svu kamarádku a taky vím, že když se to té kamarádce hodí, tak jí to nevadí, ale jakmile se jí to nehodí, tak jsou jak dvojčata. Oblíkají se stejně, rozcházejí se s přítelem, mluví stejněm smějí se stejně...
Pavlína: a která z vás je starší?
Já jsem byla na světě o pět minut dřív 
.
Koukám, že takových lidí je spousta!
A to jsem si myslela, že takový štěstí potkalo jenom mě! 
Přesně vím o čem je řeč - stejný trička, stejný doplňky, stejný názory - vše nejlépe do týdne po mně a o trošku lepší 
!
Taky jsem měla takovou kamarádku. Oblečení, názory, boty, účes.. Když jsem se rozešla se svým klukem, začala pak s ním chodit a říkat, jak je lepší než já.
No, doufám, že za ta léta co s ním od té doby je přisla na to, proč jsem od něj odešla.
tak tohle by me asi dost vyvedlo z kontextu mého zivota, nemám ráda kdyz se nekdo takovym zpusobem jaký tu je napsaný opicí, je to podle mne opravdu nenormální, kazdý má svoje názory, nekdy stejné, nekdy podobné ale urcite ne celý zivot stejné.
Měla jsem kolegyni, který se ne snad opičila, ale inspirovala mými nápady. Někdy mi vadilo, že je relizovala dřív než já. Tak jsme měly obdobně vybavenou domácnost, předplatné do divadla, boty - jednou dokonce takové, kterým se jí u mne vůbec nelíbily, aj.
jojo, to jsem taky delala. pujcovala jsem si od kamaradek obleceni, takze to vypadalo, ze mam porad nove a nove veci a ona nakupovala a ja vracela kamaradkam:-))
Asi je to o závisti. Já taky třeba na ulici zahlídnu ženskou, na které se mi líbí kabát a podobný si koupím, to by potom ženské tak nešílely po módě. Ale někoho až tak pronásledovat, to teda ne.
Taky jsem chodila se ségrou až někde do našich 14 let úplně stejně oblíkaná, ale jsme dvojčata
. Pak už jsme si každá vytvořila svůj osobní styl a dávaly jsme si hodně velikej pozor, aby jsme zase nebyly stejný. Ono to totiž není vždycky moc příjemný, když si vás někdo pořád plete a neví, která je která. To si pak člověk těžko prosadí vlastní osobnost. Ale jinak jsem moc ráda, že mám dvojče. Je to fajn.
Cert: tohle byla taky sestra meho manzela:-))) kdyz jsem se s manzelem rozesla a odstehovala se o 100 km dal, pak jsem se musela smat, kdyz jsem videla jak chodi nevkusne zkombinovana:-)) Ted byla u me po 6 nebo 7 letech na navsteve a hned, ze si udela stejne zavesy jako ja....
Pepenkaa: tak to my se sestřenkou dělaly to samé a ještě jsme všem tvrdili že jsme ségry s měsíčním rozdílem, protože já se narodila v červenci a ona v srpnu, akorát ž e o rok později.
mela jsem takovou svagrovou. Kdyz jsem prestavela obyvak-behem 2 dnu ho mela postaveny stejne. Obleceni si kupovala stejne jako ja. Jednou jsme se sesly u detskeho doktora s detmi a byly jsme oblecene uplne stejne vcetne bot- jak dvojcata. Pekne me to stvalo ale nedokazala jsem ji to rict. Vzdycky kdyz si koupila stejnou vec jako ja, prisla se mi zeptat jestli mi to nevadi. A ja jak pipka ji vzdycky rekla, ze ne.
mě to normální nepřipadá a takovou kamarádku bych mít rozhodně nechtěla
- nepřipadáš si spíš jako její matka?
Reponina: no to já taky.
Taky jsem se opičila po své nejlepší kamarádce. Ale ono to bylo tak navzájem, mámy nám šily stejné šaty atd. Když jsme šly ven, vypadaly jsem jak dvojčata. Ale v takových 13ti letech to skončilo, bylo to prostě takový dětský. Která ženská chce vypadat stejně jako nějaká jiná?
Skoro bych se i bála,kdy se jí začne líbít i tvůj manžel
Skoro bych se i bála,kdy se jí začne líbít i tvůj manžel