Při pohledu na Míšu by asi nikoho nenapadlo, že ještě před třemi roky vážila o dobrých padesát kilo více. Jak sama přiznává, že k téhle obezitě se dopracovala sama léty přejídání a leností. "Byla jsem oplácaná už jako malé dítě, u nás v rodině bylo jídlo zkrátka tou nejvyšší hodnotou," vzpomíná žena, která dnes ve svých 43 letech vypadá dobře. Nemá sice míry jako modelky z reklam, ale obézní také rozhodně není.

"Při výšce 168 centimetrů vážím 72 kilogramů a jsem naprosto spokojená," říká žena. Pracuje jako účetní na volné noze a ráda se dobře obléká. "A dneska už konečně můžu, protože před tím mi nezbylo než nosit trika XXL," vzpomíná na dobu, kdy se styděla za to, jak vypadá. Přiznává, že se u ní střídaly stavy, kdy se jen litovala, s chvilkami odhodlání, že zhubne, a také stav, kdy se prostě smířila s tím, že dobře už nikdy vypadat nebude.

Tak proč se nakonec rozhodla, že už nechce vážit téměř 130 kilo? "Můj táta dostal infarkt a nepřežil ho, bylo mu dvaašedesát," popisuje Míša. Dala si dvě a dvě dohromady, protože její tatínek vážil také hodně přes sto kilo, aniž by patřil mezi hodně vysoké lidi.  Tatínkův lékař potvrdil, že kdyby muž býval podle jeho rad zhubl, nemusel zemřít tak mladý. 

Proto se i Míša vydala nejdříve ke svému praktikovi, který jí jen potvrdil, že má vysoký tlak, příliš mnoho cholesterolu a také morbidní obezitu, z níž všechny její problémy - třeba i pobolívající klouby - plynou. A poradil jí, že pokud chce zhubnout, což by rozhodně měla, tak jedině s odbornou pomocí: za prvé proto, že sama by to nemusela zvládnout, a za druhé proto, že její kila navíc už se podepisovala na jejím zdraví a neuváženým hubnutím by si mohla paradoxně ublížit.

Vydala se proto do specializovaného centra zaměřeného právě na obezitu. Tamní lékař jí sice potvrdil všechny obavy plynoucí z její obezity, ale zároveň pro ni měl potěšující zprávu - jde spíše o mužský typ obezity, u nějž se hubne snáze. "Doktor, který mě tehdy vyšetřil, mi řekl, že moje hubnutí sice potrvá dlouho, ale že to půjde, a už tehdy mě varoval před tím, že daleko těžší si bude novou nižší váhu udržet," vysvětluje Míša. 

Po poradě s obezitologem brala Míša nejdříve léky pomáhající na hubnutí, které měly mimo jiné pomoci tlumit její chuť na sladké. "Ale byla to spíše jen dočasná berlička, protože když jsem je přestala brát, záleželo stejně nejvíce ze všeho na mé vůli," tvrdí žena s tím, že naštěstí vydržela. Stejně vydržela i cvičení - v začátcích se jí nejvíce osvědčil aquaaerobik, protože cvičení ve vodě není taková zátěž pro klouby,  a svižná chůze, kterou pak doplnila ještě častou jízdou na kole.

"Nejvíce jsem však změnila jídelníček, jím minimum cukrů a hlídám si spotřebu tuků. Bohužel, mám docela pomalý metabolismus, byť ne tolik, jako některé jiné ženy, a tak vzhledem k velké obezitě v anamnéze budu muset dodržovat přísnější jídelníček už celý život," mírně si stýská Míša, která se proto snaží, aby se krotila třeba i na rodinných oslavách a podobně.

"Lékař mě varoval, že pokud se znovu rozjím, bude to pro mě cesta do pekel," líčí, proč je na sebe tak přísná. Nejde zkrátka o to, že by po jedné velké porci svíčkové přibrala dvě kila, ale o to, že by pak nejspíše nevěděla, kdy s vydatnou stravou přestat.

                     
Reklama