Posílám několik „střípků" z mé pedagogické praxe - vydalo by to na román:

1. Moje vnučka v září v 1. třídě hrdě prohlašovala, že až bude velká, bude dopoledne učitelka jako babička a odpoledne bude doktorka jako maminka...

2. Jeden můj někdejší prvňák, když zůstal chvilku po škole za to, že tak sprostě mluvil, že mohl i „nakazit" spolužáky, mi s pláčem sdělil: „To byste musela nechat po škole i tátu s mámou. My tak NORMÁLNĚ mluvíme!"

3. Sama jako druhačka jsem si vygumovala nespravedlivou poznámku v notýsku (psanou tužkou). Byla to velká odvaha - maminka tenkrát v té škole učila na II. stupni. NEPRASKLO TO!

4. Měli jsme ještě do 3. tř. povinné náboženství. Otec (ateista) to jen trpně snášel a říkal mi „nebeská koza". Před svatým přijímáním po zpovědi  jsme byli katechetkou nabádáni, abychom nehřešili, ŽE:
     a/ při malém zhřešení = zčerná nám jazyk
     b/ při větším zhřešení = zčernáme celí
Já, zvědavá - nastrkala jsem tehdy 2letého brášku do kouta z dosahu rodičů a se zrcátkem v ruce mu říkala tehdy „nejhorší" slova, která jsem znala. Po kontrole v zrcátku jsem poznala ten blud... Dnes 57letý brácha si dělá legraci, že ho to v dětství asi HODNĚ zasáhlo!

5. Když jsem já chodila do mateřské školy, nechala mě paní učitelka po poledním klidu ještě spát, uklidila se všechna lehátka a já se uprostřed velkého pokoje vzbudila sólo. Odešla jsem do vedlejší třídy a poprosila o pastelky, že si budu kreslit. Mám si prý dojít do ZÁSUVKY do vedlejší místnosti. Bylo mi to divné, kam že ty pastelky dávala, ale ať jsem koukala, jak jsem mohla, v těch 2 dírkách elektrické zásuvky jsem nic neviděla. Paní učitelku pak přešla trpělivost a šla mi to tedy ukázat. „My tomuhle ale říkáme doma ŠUPLÍK!"

Už kvetou podzimní kytky do školní vázy na stolek, ale i když jsem ve škole byla moc ráda, dnes jsem ráda v důchodu.

Zdraví Samík97

Reklama