Foto: Shutterstock
Když se mluví o nevěře, ženy bývají často líčené jako ty, které podvádějí z lásky, zatímco muži údajně hledají hlavně sex. Ve skutečnosti ale bývá ženská nevěra mnohem složitější. Nejde jen o přitažlivého kolegu nebo náhodné poblouznění. Často jí předcházejí roky nevyřčených problémů. Mnohé ženy popisují stejný scénář, partner je stále víc unavený, uzavřený nebo zahlcený prací. Doma spolu fungují jako rodiče, účetní jednotka nebo spolubydlící. Mluví se o dětech, nákupech a povinnostech, ale ne o tom, co komu chybí. Intimita se ztratí potichu. Nejdřív zmizí objetí, pak polibky, nakonec i sex. A právě tehdy se objevuje někdo jiný. Člověk, který napíše zprávu, všimne si nového účesu, nabídne obejmutí nebo prostě jen naslouchá. Někdy zůstane u flirtu. Jindy z něj vznikne vztah, který ženy samy často popisují jako únik z reality.
Proč se ženy pouštějí do takových dobrodružství
Důvody bývají překvapivě podobné. Jen málokterá žena přizná, že si našla milence čistě z rozmaru. Nejčastěji mluví o dlouhodobém nedostatku blízkosti. Některé roky nezažily opravdový zájem ze strany partnera. Jiné byly měsíce nebo dokonce roky bez sexu. Dalším nechyběla ani tak fyzická stránka, ale obyčejná pozornost, někdo, kdo se zeptá, jak se mají, obejme je nebo si všimne, že se trápí. Velkou roli hraje i stereotyp. Vztah, který funguje jen kolem dětí, práce a povinností, může po čase působit jako prázdná rutina. Pokud partner odmítá problémy řešit, neumí o nich mluvit nebo je bagatelizuje, některé ženy začnou hledat to, co jim chybí, jinde. Přesto většina z nich přiznává, že milenecký vztah nepřináší jen vzrušení. Objevují se výčitky, strach z prozrazení, pocit, že ubližují rodině. Jenže zároveň je pro ně těžké vzdát se něčeho, díky čemu se po dlouhé době znovu cítí jako ženy.
Doma jsem byla neviditelná
„Můj muž není špatný člověk. Jen se postupně přestal zajímat. Přišel z práce, sedl si k telefonu nebo k televizi a celý večer vlastně nebyl přítomný. Když jsem na něj mluvila, ani nevnímal. Nejhorší ale bylo, že mě přestal vnímat jako ženu. Byla jsem pro něj někdo, kdo zařídí děti, nákup a večeři. Když jsem poznala jiného muže, poprvé po několika letech se mě někdo zeptal, jak se cítím. Poslouchal mě, objal mě, chtěl být se mnou. Dlouho jsem si namlouvala, že jde jen o nevinné psaní. Nakonec to přerostlo v něco víc. Nebylo to ani tak o sexu, jako spíš o tom, že jsem se zase cítila živá.“
Čtyři roky bez sexu
„Můj partner sex odmítal. Pořád měl nějaký důvod, únava, práce, stres. Nejdřív jsem to chápala, pak jsem se snažila, prosila, mluvila o tom. Po čase jsem se ale přestala doprošovat. Připadala jsem si poníženě. Čtyři roky jsem si říkala, že to vydržím. Pak přišel muž, který byl v podobné situaci jako já. Ani jeden z nás nehledal velkou lásku. Jen jsme oba potřebovali cítit, že ještě nejsme mrtví. Scházíme se tajně a možná to není správné, ale po dlouhé době mám pocit, že mě někdo opravdu chce.“
Byla to moje dávná láska
„Potkali jsme se po letech úplnou náhodou. Kdysi jsme do sebe byli zamilovaní, jen nám to nevyšlo. Oba jsme mezitím měli rodiny, děti, život úplně jinde. Jenže když jsme se znovu uviděli, bylo to, jako by těch dvacet let vůbec neuplynulo. Začalo to zprávami, pak schůzkami. Nikdy jsem si nemyslela, že bych byla schopná podvádět. Ale s ním jsem měla pocit, že jsem se vrátila k něčemu, co mi kdysi chybělo. Nakonec jsme to ukončili. Ne proto, že bych ho přestala milovat, ale protože jsme oba věděli, že bychom zničili příliš mnoho.“
Nešlo o lásku, jen o to necítit se odmítaná
„Nejsem typ ženy, která by chtěla druhý vztah. Nechci romantiku, společnou budoucnost ani tajné víkendy někde na horách. Vlastně ani nechci od nikoho slyšet, že mě miluje. Jen jsem už nechtěla doma pořád poslouchat, že partner nemá náladu, že je unavený, že zítra, příští týden nebo někdy jindy. Dřív jsem to zkoušela. Snažila jsem se být hezká, vtipná, iniciovat sex, mluvit o tom. Jenže čím víc jsem se snažila, tím víc jsem si připadala trapně. Jako bych se doprošovala něčeho, co by ve vztahu mělo být normální. Nakonec jsem přestala. Řekla jsem si, že už nebudu nikoho přemlouvat, aby si mě všiml. Pak přišla jedna pracovní akce, pár skleniček, trochu flirtování. Nic jsem neplánovala. Jen mi strašně dlouho nikdo neřekl, že mi to sluší. Nikdo se na mě nepodíval tak, že bych měla pocit, že jsem pro něj přitažlivá. A já zjistila, jak moc mi to chybělo. Dnes mám dva muže, které vídám párkrát do roka. Není v tom láska ani velké city. Každý z nich má svůj život, já mám svůj. Nepíšeme si každý den, neřešíme budoucnost. Když se sejdeme, je to jednoduché, jasné a vlastně překvapivě praktické. Na chvíli nemusím být máma, manželka, ta, co všechno zařídí. Jsem jen ženská.“
Milenec mi pomohl odejít
„V mém manželství už dávno nebylo nic hezkého. Byla jsem ponižovaná, neustále jsem poslouchala, že nejsem dost dobrá. Když jsem se seznámila s kolegou, nechtěla jsem žádný románek. Jen jsem vedle něj po dlouhé době zažila normální chování. Byl laskavý, ptal se, jak mi je, smál se se mnou. Díky němu jsem si uvědomila, že problém není ve mně. Že si zasloužím víc než život vedle člověka, který mě sráží. Náš vztah netrval dlouho, ale pomohl mi postavit se na vlastní nohy.“
Nechtěla jsem rozbít rodinu, ale nechtěla jsem ani jen přežívat
„Mám děti, dům, manžela. Zvenčí vypadáme jako normální rodina. Jezdíme na výlety, slavíme narozeniny, máme společné fotky z dovolené. Kdyby se někdo podíval zvenku, řekl by, že nám nic nechybí. Jenže uvnitř už jsme dávno spíš spolubydlící než partneři. Manžel hodně pracuje a já se starám o všechno ostatní. Děti, domácnost, nákupy, školku, večeře, prádlo. Když večer konečně sedneme na gauč, on vezme do ruky telefon nebo pustí televizi. Vedle sebe jsme, ale vlastně spolu nejsme. Neobjímá mě, skoro se mě nedotkne. Když jsem se snažila mluvit o tom, že mi něco chybí, vždycky to odbyl. Prý moc řeším, prý je unavený, prý to přejde. Jenže ono to nepřešlo. Roky jsem čekala, že se něco změní. Že si zase všimne, jak vypadám. Že mě obejme jen tak, bez důvodu. Že se mě zeptá, jak mi je. Místo toho jsem měla pocit, že jsem pro něj hlavně servis. Žena, která všechno zařídí a nic nepotřebuje. Pak jsem poznala někoho jiného. Nejdřív úplně nevinně. Psali jsme si, smáli se, těšila jsem se na každou zprávu. Po strašně dlouhé době jsem měla pocit, že někoho opravdu zajímám. Všímal si, co říkám. Pamatoval si drobnosti. A já si uvědomila, jak moc jsem po tomhle všem toužila. Dlouho jsem si zakazovala zajít dál. Měla jsem výčitky. Říkala jsem si, že přece nemůžu riskovat rodinu, děti, všechno, co jsme vybudovali. Jenže zároveň jsem se děsila jiné představy, že takhle budu žít dalších dvacet let. Vedle člověka, který mě má rád možná svým způsobem, ale už mě dávno nevidí. Když jsem se s tím mužem poprvé sešla, připadala jsem si zase jako žena. Smála jsem se, těšila se, byla nervózní. Najednou jsem znovu cítila něco, co jsem doma roky necítila. Nemyslím si, že je nevěra správná. A nikdy bych nikomu neradila, aby to udělal. Jen vím, že někdy člověk nedělá věci proto, že chce někomu ublížit. Ale proto, že už nechce jen přežívat. A přesně tak jsem to měla já.“
Zdroj: Autorský článek
Nový komentář
Komentáře
Jsou to lehké děvy a zlatokopky, které se živí manželstvím. Nevěra není OK. A neměla by se takto omlouvat. OK je se s tím smířit a brát to jako daň, nebo odejít a hledat něco lepšího.
No panejo, to je pokrytectví, tak za to že se všechny kurví vlastně můžou muži a jejich nezájem. Jedna tam píše, že má dva chlapy, a taky za to může její manžel, že se jí nevěnuje. Další píše, že jí vlastně ani nejde o sex, ale o ty jiné věci které jí ve vztahu chybí...ALE PÍCHÁ S NÍM, NEBO NE? :-))) Zajímalo by mě, kdyby to byly sloupky mužů, které podvádějí své ženy a že by k tomu jistě také měli spousty chvályhodných důvodů, jak by se k tomu čtenářky či ty zmíněné pisatelky stavěly. Jinak to že vám kolgea v práci pochválí účes nebo nějakou změnu vizáže, nebo si zapamatuje nějakou drobnost co mu řeknete a pak ji zmíní, nebo se vás zeptá jak se cítíte, to chlapi většinou dělaj když si chtěj zapíchat. Ano, jsou i výjimky, ale většinou jde o homosexuály.
Zajímavé komentáře. Chybí mi tam.ale jeden pohled. Když sex pokazí nemoc. Když už to z nejrůznějších důvodu jemu nebo ji nejde. Musí se ten, který je ještě při síle z mravních důvodu smířit s celibátem?
4 roky se doprošovat, dělat doma servis v pozici domácího spotřebiče, já jim to ani nemám za zlé. Říct chlapovi, že bych chtěla a on donekonečna neměl náladu, dopadlo by to stejně. Neříkám, pelešit se někde, když o mě chlap stojí, ale cítit se blbě nejde pořád, to už vyjde nastejno, být frustrovaná nebo mrcha.
Ne, ne a ne. Nevěru prostě neuznávám.
Pokud jim něco vadí, mají napřed odejít.
Takto jsou to obyčejné k*rvy.
A to říkám jako žena.
Pro chlapy platí totéž.
Ty ženy naprosto chápu. Život utíká a jestli není na obzoru snaha muže trošku víc se snažit a neodbývat svou partnerku, pak ji vlastně do náruč jiného vehnal. Ještě by mě zajímalo, jak to naopak berou muži. Ti, jejichž partnerka je má jen jako finanční zajištění, servis kolem domu a přitom ona jen bere, nedává. A taky ti milenci, jsou na té samé vlně, co jejich zanedbávané milenky?