Foto: Shutterstock
Samozřejmě, existují světlé výjimky, ale většina žen by potvrdila, muži snášejí běžné nemoci mnohem hůř než jejich partnerky, které musejí i při nemoci udržet rodinu v chodu.
A jak to vidí samotné ženy? Přinášíme jejich autentické zkušenosti.
Petra: „Můj partner, když je nemocný, tváří se, jako by umíral. Věřím mu, že mu je špatně, ale přijde mi, že to dost přehání. Nejhorší je, že kdyžbych mu to řekla, tak se urazí. A pak mi ještě dokáže pronést větu: 'Porod zvládneš, to je jen porod, to zvládly všechny.' No a pak se podívám na něj, jak skuhrá nad rýmou."
Jana: „Děsně ufňukaný! Vždycky, když řekne, že ho začíná bolet v krku, tak trnu, jestli z toho nebude tragédie. Já se prostě nedokážu přetvařovat a litovat ho, a pak jsou z toho jen zbytečné hádky. Asi ho maminka příliš rozmazlovala."
Lenka: „Můj manžel se vymyká. Když je nemocný, neslyším od něj žádné stěžování, a i kdyby, ráda se o něj postarám. Za to, jak se staral o mě v těžkých obdobích, si zaslouží můj hluboký obdiv. Kdyby fňukal nad rýmou třeba padesátkrát denně, neřeknu ani slovo a budu ho opečovávat."
Michaela: „Také jsem zvyklá od táty, že chlap je držák. Můj příteli nemocný naštěstí moc nebývá, ale když jsme spolu začínali a dostal rýmu, slyšela jsem o tom snad desetkrát denně. Měla jsem chuť ho nakopnout, aby měl důvod skuhrat, samozřejmě jen obrazně! Naštěstí pochopil, že na tohle moc nejsem, a dneska to snáší statečně."
Veronika: „Vždycky se v duchu směju, jak kňourá kvůli rýmě. Ale opečovávám ho, vařím čaje a lituju ho, protože vím, že když jsem nemocná já, stará se o mě stejně. Takže spravedlnost musi být."
Ivana: „Těžkého maroda odesílám do ložnice, aby měl klid. Nezvládám psychicky tyhle ufňukané výlevy. A navíc, když jsem nemocná já, tak si toho vůbec nevšimne. Tak proč bych já měla skákat kolem něj?"
Alena: „Dřív jsem se starala, ale dneska? Namasíruju bolavá záda, ošetřím drobná zranění, odvezu na vyšetření, ale rozhodně u něj nebudu sedět s kapesníkem v ruce. Nakonec jsem se zařekla, že pleny budu jednou měnit maximálně dvakrát týdně, samozřejmě s nadsázkou!"
Eliška: „Manžel dělá věčného hrdinu. I s horečkou klidně uvaří oběd nebo jde do práce. Takže lítost nepotřebuje. A když už mu fakt něco je? Tak ať si vezme prášek a jde do postele. Čaj si snad zvládne uvařit sám."
Zdroj: Emimino, Modrý koník
Nový komentář
Komentáře
Můj táta v životě nefňukal. Když ho bolela hlava-na to trpěl- dal si mokrou utěrku na čelo a natahnul se na gauči. My děti si kolem něj hrály. A můj muž, když je mu zle, tak si jde lehnout. Uvaří si čaj, nakape do nosu-trpí na pořádnou rýmu. A rozhodně nefňuká, ani nechce abych ho obskakovala
Nesnáším toto škatulkování. Jeden muž fňuká, tak fňukaj všichni. Jedna ženská od rána do večera nezavře pusu,tak jsou ukecané všechny. Atd
Muž s tímto neotravuje, protože si to většinou užene sám. Třeba když ještě nedoléčený jde na bazén nebo běhat. Uvařím mu čaj nebo najdu paralen, kapky do nosu nebo proti kašli, nahřeju pohankový polštářek v mikrovlnce. Nosím mu ty bylinné odvary, protože on zná jen černý čaj. Když je doma tři dny a nelepší se to, posílám ho k obvoďákovi.
Tak já jsem nikdy žádného muže neslyšela fňukat kvůli rýmičce, a moc nechápu, kde se tyhle zvěsti berou. Naopak když jsem se starala o nemocného muže, tak jsem vnímala jistý stud za to, že tu pomoc potřebuje a velkou snahu si co nejvíc věcí obstarat sám. Přitom nešlo o rýmičku, ale o vážné stavy po operacích páteře, kdy to prostě jinak nešlo a ten člověk za to nemůže, že to nedokáže sám. To by mě hanba fackovala si z něj ještě dělat legraci.
Na to existuje něco jako vtip. Vyprávěly si to přede mnou dvě ženy. Jaké jsou dvě nejhorší mužské nemoci? Rýmečka a prdíky. Prostě takoví jsou a nic se s tím nenadělá. Už kdysi kdosi řekl, že tíhu světa na svých bedrech nenese Atlas, ale ženská.