Máte za sebou dva celovečerní filmy Šťastná a Jak se moří revizoři, ale ani jeden se nedočkal kladných hodnocení. Není to pro další práci demotivující?
Vždycky záleží na tom, k jakému projektu přijdete, jakou dostanete nabídku. Ne každý scénář má nějaké umělecké ambice, může být jen pro pobavení. Do každého filmu nejdu s tím, že by to měl být adept na Českého lva. Pořád je to pro mě práce. Pokaždé jsou nějaké kladné i záporné připomínky. Na FAMU nás hodně učili, že kritiku je třeba přijmout, takže mě to nezaskočí.

Čtete komentáře na ČSFD?
ČSFD podle mě není názor většinového diváka. Nechci napadat ČSFD ale znám lidi, kteří mají patnáct profilů a různě hodnotí. Každopádně vždycky mě potěší, když někdo přijde a řekne, že i přes kritiku, kterou si někde přečetl, se mu to líbilo. To je důkaz, že film nevznikl zbytečně.

Je něco, co byste po zhlédnutí konečného výsledku udělala jinak?
To mají asi všichni umělci stejně. Nejen režijně, ale i technologicky to jde vždycky udělat trošku lépe. Technologie se vyvíjejí hrozně rychle, triky jsou dostupnější.

Eva Toulová očima redaktorky:
Na setkání s režisérkou Evou Toulovou jsem šla s velkými rozpaky. Její dva celovečerní filmy se totiž nesetkaly s kladnými ohlasy a mluvit o tom, co se nepovedlo, nikdy není moc příjemné. Ale nakonec jsem byla mile překvapená. Vyklubalo se z toho totiž příjemné povídání nejen o tom, jak se mladý tvůrce vyrovnává s kritikou a negativními ohlasy. Umělecké ambice jsou totiž jedna věc a touha uživit se povoláním, které člověk vystudoval, je věc druhá. A situací, kdy se tyto body protnou, mnoho není.

Co vás po studiích na FAMU ve skutečné filmařině nejvíc překvapilo?
Při studiích nás nepřipravili na nejdůležitější část. Mohli jsme si točit, co jsme chtěli, měli jsme uměleckou svobodu a neřešil se rozpočet. To je hlavní kámen úrazu, proč režiséři nemohou vždycky točit, co chtějí a jak to chtějí. Kvůli rozpočtu jsou nutné kompromisy, jako menší počet natáčecích dní apod.  Nevěděla jsem, že jako režisérka se musím podílet i na shánění financí. Taky musím chodit za sponzory. Jednou formou financování filmu jsou product placementy. Sponzor chce samozřejmě co největší reklamní část, takže musím jezdit na schůzky spolu s producentem a domlouvat se. Řeknu, jestli je to vůbec možné. Je to obchodní vyjednávání.

Co peníze z fondu kinematografie? Dá se k nim dostat?
Určitě ano, ale spíš se k nim dostanou artové filmy. Ty se nedají financovat nijak komerčně.

Na jaké kompromisy jste ochotná přistupovat?  Týkají se například toho, že obsadíte méně placené herce?
Na hercích se kompromisy nedělají, na těch to stojí. Nejen z mého režijního hlediska, ale i s ohledem na producenta a propagaci. Hodně lidí chodí do kina na jména. Nikdo po mně ani nechce, abych šetřila na hercích. Problém je třeba počet natáčecích dní, těch je většinou málo a je vidět velký rozdíl, když to natočíte za patnáct nebo za třicet. Různě se zkracuje, vyhazují se scény. Natáčení je navíc jen jedna část, ale potom je postprodukce, stříhání apod. Tam většinou peníze chybí, protože na začátku je ještě máte.

Není potom škoda, že se ve filmech opakují ti samí herci a mladí nadějní nedostávají tolik prostoru?
Snažím se obsazovat i mladé herce, kteří nejsou až tak známí. Optimální je mít nějakou kombinaci. Kdyby vám na film nepřišel nikdo kvůli neznámým jménům, tak je to škoda. Já taky radši půjdu na Roberta De Nira než na někoho úplně neznámého. Herci jsou v podstatě obchodní značkou a tu se snaží udržovat na projektech podobné kvality, takže potom divák ví, co může od filmu očekávat.

Na FAMU vás učila například Věra Chytilová. Co vám předala?
Vedla mi dílny, takže mi předávala jednu zkušenost za druhou. Paní Chytilová se snaží, abychom dělali věci, kterým rozumíme sami za sebe. Proto volím ženské hrdinky, protože ženské myšlení je mi z pochopitelných důvodů blízké.

Ke svým filmům jste napsala i scénáře. Je výhoda, když je režisér zároveň i scenáristou?
Scénáře jsem napsala, ale náměty vycházely z kooperace více lidí. Výhoda to je, když musíte zkracovat, je to snazší, protože scénář perfektně znáte.

Jak byste zhodnotila českou kinematografii? Je něco, co jí chybí?
Té kvalitní podle mě chybí diváci. Český divák není moc naučený na artové filmy. V Praze nějaká kina jsou, ale třeba na Moravě, odkud pocházím, to není vůbec. Taky nám chybí žánry, ale na druhou stranu nejsme tak velký trh, aby se nám tu rozvinuly sci-fi filmy nebo horory. Jsme limitovaní financemi. Český film má jen české publikum.

Na čem jste byla naposledy v kině?
No, přiznám se, že jste mě zaskočila. Doufám, že jsem naposledy nebyla na Nabarveném ptáčeti. To by byla ostuda. Ale asi to tak bude.

Čím to je? Už máte po práci filmů dost?
Je to časový problém. Točila jsem nový film Casting na lásku, a kromě toho ještě putovací polohraný dokument a točím také reklamy pro televizi apod.

Tak alespoň který film vás naposledy zaujal?
Ptáče bylo něco, co hodně vybočuje z české kinematografie a něco podobného tu hodně dlouho zase neuvidíme. Líbí se mi i Tarantinovy filmy, takže i ten poslední Tenkrát v Hollywoodu.

Jak se díváte na postavení žen režisérek v Česku? Mají to těžší než muži?
Dnešní doba je tak tolerantní, že ženy mají rovnoprávnější postavení. Ale určitě se najde někdo, kdo se na ně dívá trošku jinak. Problém je začínající režisérka. Začínající filmaři jsou nejistí vždycky, a když je to navíc žena, která za sebou nic nemá, tak je to hrozně těžké. Teď mi trvá zafinancovat film desetkrát kratší dobu, než když jsem začínala. Sponzoři se dívají, kdo to režíruje a když nevědí, co čekat, tak je to složité. Po dostudování jsem navíc vypadala na patnáct. Je důležité to pořád zkoušet, získávat zkušenosti, učit se vystupovat, zjišťovat, co sponzoři a producenti vlastně chtějí. Mladý tvůrce musí nasbírat sebevědomí, aby dokázal obhájit svůj projekt.

Jste nucená brát i věci, se kterými se neztotožňujete, než se dostanete k něčemu, co budete dělat radši?
Skoro každý filmař dělá reklamy a všechno možné. Když natočíte film, tak sice dostanete hezký honorář, ale do dalšího filmu vás to nezajistí. Někdy věnujete projektu i několik let, a nakonec z toho nic není. Já jsem vystudovala režii s tím, že se jí chci živit, a to taky dělám.

Baví vás reklamy?
Některé ano. Záleží na lidech i na tom, jestli dělám reklamu na něco, čemu sama věřím. Problémem je, že u reklamy máte mnohem menší svobodu, protože je tam zadavatel, klient, který má konečné slovo. Uděláte několik verzí a víte, že jedna je skvělá, ale on si vybere zrovna tu, která moc dobrá není.

A co seriály?
Mám s tím zkušenost, ale vadí mi, že u nich není žádný rukopis. U dlouhodobějších seriálů typu Ulice je to spíš továrna. Filmařsky je to stavěné tak, aby se potlačily jakékoli tvůrčí invence, a aby to zvládnul každý režisér.

Máte za sebou i dokument Camino na kolečkách. Jak na něj vzpomínáte?
Bylo to jedno z nejkrásnějších období. Je o člověku, vozíčkáři s roztroušenu sklerózou, který se vydal na pouť. Na měsíc jsem šla do Španělska s partou lidí, které neznám, ušli jsme 640 kilometrů.

Co vás čeká v roce 2020?
Budu pokračovat v natáčení polohraného dokumentu o moderním poutnictví, který se jmenuje Pěšky bez hranic a doklepneme film Casting na lásku. Je o stárnoucí ženě, která zjistí, že jí manžel podvádí. Začnou se rozvádět a ona si chce najít novou lásku. Poukazujeme na úskalí seznamování.

Kdy půjde Casting na lásku do kin?
Hotový bude na jaře, do kin půjde asi na podzim

O Věře Toulové (29):
Věra Toulová je filmová režisérka, scenáristka, spisovatelka a malířka. Narodila se ve Znojmě a má za sebou studium pražské FAMU. Jejím celovečerním filmovým debutem byl snímek Šťastná (2014), v roce 2017 vyšla ven s dokumentem Camino na kolečkách, za který s týmem získala několik cen (Barcelona Film Festival, Planet Film Festival, United Continent Fest). Má za sebou také film Jak se moří revizoři 2018). Nedávno dotočila film Casting na lásku, který by měl jít do kin na podzim 2020. Kromě režie vydala Eva Toulová čtyři knihy (Sedmero vran, Šťastná, Alenka v údivu, Vanitas) a kolem dvou desítek knih ilustrovala.

Čtěte také:

Reklama