Mám dvě děti a svou práci.

Práce mě baví, ale přiznávám, že mě také pohlcuje. Zvláště poslední dobou.

Trávím v kanceláři stále více času a někdy je nutné zapracovat také trochu o víkendu. Ale říkám, práce mne naplňuje a jsem velmi dobře finančně motivována. Chceme začít stavět dům a manžel nevydělává žádný oslnivý plat. Peníze jsou a hlavně budou potřeba, naše plány vystěhovat se do svého domu v přírodě jsou spjaty se zdravotními problémy našich dětí. Lékaři doporučují vystěhovat se z města.

 

A tak se snažím.

Když se má práce začala stávat stále časově náročnější, najala jsem si dokonce uklízečku. Mimochodem za pár stovek měsíčně mi uklidí celý byt a život bez její pomoci si už neumím představit. Mnoho prostoru mi tím ale nevzniklo. Na něco takového si člověk lehce zvykne, teď si tak akorát říkám, jak jsem to bez ní vlastně mohla zvládnout.

 

Poslední dobou jsem si uvědomila, že nemám vůbec žádný čas pro sebe.

Manžel mi pomáhá – vyzvedává děti často ze školky, vaří a sem tam nakoupí. Vidí, že jsem hodně vytížená a ve stálém stresu. Zvláště v posledních týdnech se skutečně velmi snaží pomoci. Jeho vášní je rybaření a já to mám na paměti.

 

Hlídám, aby každý týden mohl jet.

Vysedává u vody celý den, chytne nějaké ryby a vrátí se nadšen a spokojen. Taky si od nás potřebuje odpočinout. Je vždy šťastný jak dítě.

 

Mojí prioritou, co se relaxace týče, je nějaký sport.
Někdy chodím v práci místo oběda a ještě nedávno se mi občas podařilo, utrhnout se o víkendu. Ale říkám prioritou. Samozřejmě jsou důležité děti. Alespoň jeden den v týdnu se jim aktivně věnuji. Jedeme na výlet, tento týden jsme jeden den strávily v ZOO. Takže manžel i děti mají své. Ale já to prostě nestíhám, například za sportem jsem nebyla už celý měsíc.

Také jsem si občas zašla na solárko, ale dokonce ani to jsem za poslední týdny nestihla.

 

Ráno odvedu děti do školky, pak jdu do práce.

Tak jsem většinou ve stresu celý den. Utíkám z práce buď pro děti nebo že k nám přijde návštěva anebo je rodinná oslava. Je třeba na ni něco připravit. Zítra musím dřív, mladší dcera má besídku a maminka samozřejmě nesmí chybět. Zítra po práci mám schůzku s důležitým člověkem, je třeba ho přemluvit ke spolupráci. Pak mají známí svatbu – co jim koupím a kdy? A pak musím k doktorovi, už jsem tam měla být na kontrole dávno. Za čtrnáct dní jedeme na dovolenou – mám propadlý pas. Kdy se dostanu na pasovku, to skutečně nevím. A starší dcera musí k zubaři… Víte co, takhle bych tu mohla psát ještě dlouho.

 

Možná to některé znáte, ale nešílíte z toho? Já mám právě teď pocit, že se zhroutím. Někdy mi přes den začíná být špatně a trochu se třesu…

 

Jsem hysterická? Nemyslím si. Já jsem jen strašně utahaná a nevím, co s tím…

Reklama