Řekněte mi něco o Sazka Olympijském víceboji.
Jsem moc rád, že Český olympijský výbor podporuje výchovu dětí a mládeže prostřednictvím sportu, a proto je mi ctí být ambasadorem tohoto projektu. V rámci hodin tělesné výchovy se mohou základní školy zapojit do Sazka Olympijského víceboje tak, že se žáci na prvním stupni snaží získat „Olympijský Diplom“ nebo na druhém stupni „Odznak všestrannosti“. Školy také mohou vyhrát „tréninky s českými olympioniky a známými sportovci, kterých se často účastním. Pro děti i pro nás sportovce to bývá moc hezký zážitek. Sám jsem dělal dlouhá léta moderní pětiboj, a tak se mi líbí, že tato forma víceboje motivuje děti k všestrannosti. Navíc jim poskytne i jednoduchou analýzu jejich pohybových předpokladů, což jim může pomoci třeba při výběru vhodného sportu.

Jakou nejtěžší věc jste musel překonat ve sportu a v osobním životě?
Myslím, že mám v životě docela štěstí. Všechny potíže se mi zatím podařilo nějak zvládnout, i když často s pomocí přátel nebo rodiny. Co se týče sportu, hned v mládí jsem musel dokázat skloubit velmi náročný pětibojařský trénink se studiem na gymnáziu, přijímat ne vždycky hezké známky a ustát tlak od učitelů, od rodičů i od svých trenérů zároveň. Během profi kariéry pro mě bylo těžké vyrovnat se s první velkou prohrou na olympiádě v Pekingu 2008, kam jsem odletěl jako jeden z favoritů. V jednotlivých disciplínách se mi postupně dařilo skvěle, ale kvůli pádu z koně a nepovedenému parkuru skončil mezi poraženými. Na podzim jsem pak musel na operaci kolene, změnila se výrazně pravidla pětiboje a vůbec, ve 23 letech to pro mě bylo prostě smutné a těžké období. Druhá zkouška přišla naopak o čtyři roky později poté, co se mi podařilo v Londýně vyhrát zlato. Přišly velké změny v tom, jak mě začalo vnímat moje okolí, nově jsem řešil hodně obchodních záležitostí, potakaly mě potíže s bývalým manažerem, který mě okrádal a opět zdravotní omezení ve sportu. Stal jsem se veřejně známou osobou a chyběl mi dlouhodobě jakýkoli volný čas. To vše se samozřejmě muselo podepsat i na mém osobním životě a na vztazích s lidmi. 

Bylo kolem vás tedy hodně lidí, kteří chtěli zneužívat vašeho úspěchu?
Ano, bylo jich hodně a některým se to samozřejmě dařilo, než jsem si začal dávat větší pozor. Byla to pro mě ale velmi důležitá škola života. Jak se říká, v nejtěžších dobách se toho člověk nejvíc naučí. Jsem za to všechno vděčný.

Pětiboj je takový renesanční sport, nelze se v něm soustředit jen na jednu věc. Máte vůbec čas na osobní život?
Máte pravdu, pětiboj je jeden z časově nejnáročnějších sportů vůbec. Už od mládí jsem byl zvyklý mít minimum volného času. Nikdy mi to ale nevadilo, naopak. Jen občas mi chyběl větší klid a nějaký odpočinek. Navíc teď toho času bude určitě ještě méně, protože můj brácha dostal nápad založit sportovní základní školu a já mu budu pomáhat se vším, co bude potřeba. Jdeme do toho spolu. Chceme, aby se škola jmenovala stejně jako naše již existující sportovní aliance Kalokagathia, která ponese ideály a filosofii, jež se nám líbí.

Kalokagathia je spojení starořeckých slov, která vyzdvihují harmonii těla a duše. Na jedné straně je nesporně fyzická zdatnost, ale na druhé i kulturní poznání. Jak se vzděláváte v tomto odvětví?
Existuje řada výkladů tohoto slova. Hlavně v souvislosti s budoucí školou nás s bráchou zajímá především jeho výchovně-vzdělávací význam, který chceme realizovat prostřednictvím sportu, všestrannosti, zdravého aktivního životního stylu a zároveň kvalitního vzdělávání. Abych ale odpověděl na Vaši otázku, na kulturu mi popravdě příliš času nezbývá. Třeba mi ale uznáte moji loňskou účast v taneční show StarDance, kde jsem doháněl zameškané taneční z období dospívání. Původně jsem si myslel, že tanec je v podstatě sport, ale teď vnímám tanec spíše jako umělecko-kulturní záležitost.

Kdybyste si našel chvilku času, na jaký film byste rád zašel?
Mám moc rád historické filmy. Sám jsem si střihl mini roli v historickém filmu Jan Žižka, ale větší část scény jsem hrál mrtvolu. Kdyby takových filmů bylo víc! Historii mám opravdu rád, především tu středověkou nebo i pravěkou. Není tedy náhodou, že jsem bakalářské studium zakončil prací na téma historie pětiboje. No ale zpět k těm filmům, třeba na romantiku moc nejsem a naposledy jsem byl na Tarantinově novém filmu „Tenkrát v Hollywoodu“.

A líbilo se vám to?
Jasně, já mám Tarantina rád, takže mě to pobavilo podle očekávání. První hodinka byla dějově trochu o ničem, ale ty detaily, herce a soundtrack jsem si dokázal opravdu užít.

Říkáte, že byste nešel na romantický film, ale co kdyby to po vás chtěla partnerka?
Asi by mě musela opravdu hodně přemlouvat, ale co bych pro ženu neudělal, že? (smích)

Nyní ale přítelkyni nemáte, tak mě zajímá, jaké ženy se vám líbí?
Líbí se mi ženy krásné, inteligentní, s nadhledem a takové, které se dobře cítí v ženské roli, mají rády děti a záleží jim na rodině. Musím si ji zkrátka dokázat snadno a dobře představit jako maminku vlastních dětí. A jako taková musí být nositelkou dobré genetické informace. Tak, teď jsem se z toho snad vykroutil…

Mně to ale nestačí…
(smích) Dobře, určitě bychom měli mít nějaké společné zájmy a zhruba stejný směr do budoucna. Což už bývá opravdu těžké.

Kdybyste si měl vybrat jednu věc, která vás na ženě zaujme na první pohled, co by to bylo?
To záleží na té konkrétní ženě, na kterou se zrovna podívám. Obecně mám rád elegantní ženy sportovní postavy s hezkýma nohama…

A jak se tedy díváte na ženskou emancipaci?
Na rovnoprávnost žen a mužů se dívám celý život stejně, bez ohledu na „módní společenské trendy“. Od přírody je mezi námi mnoho zásadních rozdílů a díky bohu za to! Jsme na sobě závislí a vzájemně se potřebujeme k přežití. Kdo žije v páru, bývá prý dokonce v životě úspěšnější a šťastnější, když si dobře vybere. Zrovna jsem se vrátil z Qataru, a tak si tím víc uvědomuji to, jak dobré prostředí v naší zemi v tomto ohledu máme. Hodnotím to samozřejmě z pohledu muže, a tak si určitě nedokážu představit všechno dokonale, ale myslím, že v naší kultuře mají ženy velmi dobré postavení, v mnohém lepší než muži.

A co třeba platy?
Jestli máte na mysli rozdílnou výši platu, ke které dochází jen na základě pohlaví, kdy jsou ženy diskriminovány, tak jsem o tom už mockrát slyšel, ale osobní zkušenost s tím bohudík nemám. Přesně nevím – jen tuším, jak jsou hodnocené moje kolegyně sportovkyně, ale věřím, že v soukromém sektoru je to dáno převážně obchodním vyjednáváním, a tak by to podle mého názoru mělo být. Převládá tak svobodná volba, která vede ke spolupráci a podpisu smlouvy mezi oběma stranami. Problém bude zřejmě především ve státním sektoru a v tabulkovém nastavení platových tříd pro různá místa ve školství, zdravotnictví, u policie a podobně. Tam jsou údajně systémem nastaveny mzdy pro ženy nižší než pro muže, což je velmi nespravedlivé ať už k tomu vede cokoli. Když si sám sebe představím ve vedení vlastní firmy, bude mi určitě jedno, jestli přijímám na danou pozici ženu nebo muže a budou mě zajímat na prvním místě schopnosti, kvalita a množství odvedené práce. Přiznám se ale, že pokud by přijetí ženy vyžadovalo dlouhodobější investice například na různá školení, pak by mě zajímalo, jestli žena plánuje zakládat rodinu a jít v brzké době na mateřskou, nebo jestli už třeba děti má a kolik je jim let. Tomu se asi zaměstnavatel ani zaměstnavatelka neubrání. Na druhou stranu, je mnoho oborů, kde silně dominují ženy a mají pro různé pozice bezesporu lepší předpoklady. Také je mnoho žen, které mají výrazně vyšší příjmy než průměrní muži, a tak je to v pořádku. Naopak ženy například asi nikdy nebudou chtít masově pracovat na stavbě, protože o takovou práci většinou prostě nestojí. Také je určitě dobře, že různí lidé jsou za různou odvedenou práci odlišně placení. Přináší to možnost někde začít, sbírat zkušenosti, motivaci na sobě pracovat, zlepšovat se a postupně si zasloužit vyšší ohodnocení.  Kdyby bylo předem dané, že budou mít všichni stejný plat, tak se nikdo nesnaží. Jsem toho názoru, že by se úrovně platů žen a mužů nemělo uměle zasahovat a snažit se to jakýmkoli směrem regulovat. To je velká chyba, kterou podle všeho stát dělá.

Zdroj fotografií: Profimedia a Facebook David Svoboda

Vy ve svém prostředí nerovnoprávnost nevidíte?
V prostředí sportu, kde se pohybuji, se mají holky, myslím dobře. Berte to prosím v nadsázce, ale v jakém jiném oboru mají ženy svou vlastní kategorii? To je přece skvělé a mají i řadu dalších výhod. Lidé si někdy neuvědomují, že to není samozřejmost. Sport je obecně obor, ve kterém odjakživa dominují muži. Je to dáno především fyzickými předpoklady a v průměru vyšší mírou soutěživosti. Ale jsou i sportovní odvětví, které nejen početně „ovládají“ ženy, nebo jsou ryze ženské. Je to třeba krasobruslení, tancování, moderní gymnastika, synchronizované plavání a další. Ženy mají většinou lepší estetické vnímání, od přírody vyšší flexibilitu a možná i smysl pro určitou harmonii. V rámci emancipace v devadesátých letech plénum mezinárodního olympijského výboru rozhodlo, že ve všech sportech a disciplínách, které jsou v aktuálním programu Olympijských her, musí kvůli rovnoprávnosti pohlaví být i stejně početně obsazená i kategorie žen. Bylo to ale dost nešťastné, protože spoustu těch mužských sportů ženy téměř vůbec dělat nechtějí, nebo jich je opravdu jen strašně málo. Potom se rychle sháněly ženy, které na tu olympiádu vůbec půjdou a úroveň je tak nízká, že se na to skoro nedá koukat. Kdyby ale do programu přibylo „ryze ženských sportů“ pak by to bylo podle mě skvělé a správné. Přineslo by to ale vyšší náklady a práci s organizací.

Reklama