Paní Anna: když porodila rok po sobě dva syny, odešel od ní manžel, protože se mu už zdála stará, unavená a protivná. Láďa se jí zdál jako zázrak - měl peníze, měl humorný přístup k životu, měl své tři děti, které občas vodil domů - tedy vždycky, když mu je jeho bývalá půjčila. A když se jim narodila dcerka, byl štěstím bez sebe. Hned to šel s kamarády zapít - a po návratu padla první facka. Bil ji jenom tehdy, když měl trošku v hlavě, ale zato měl problémy v práci. Postupně vyzkoušel spoustu zaměstnání, nakonec si vzal na splátky auto a zkusil taxikařit, ale ani to mu nevyšlo. Jak nebylo z čeho splácet, začal být opilý pořád častěji a časem už ženu i dcerku bil i za střízliva. Při jedné takové scéně se paní Anna konečně násilí postavila a Láďu vyhodila z bytu. S pomocí sousedky, kterou přivolaly její výkřiky, jej zamkla na chodbě a podařilo se jí vyházet ven i jeho věci. Myslela si, že má pokoj - z nosu jí tekla krev, po celých rukách a obličeji měla podlitiny a její osmiletá dcerka na tom nebyla o nic lépe. Za hodinu někdo zazvonil. Pan Anna otevřela - před dveřmi do bytu stáli dva policisté s jejím druhem. Byla přesvědčená, že začnou něco vyšetřovat - koneckonců zranění v jejím obličeji se nedala přehlédnout. Ovšem spletla se: policisté přišli pouze dohlédnout na to, aby nechala Láďu "po právu" nastěhovat zpátky do bytu. Nevyšetřovali naprosto nic a ani později podané trestní oznámení nemělo žádný účinek. Teprve z nadace Rosa dokázali paní Anně poradit, jak se má chránit. Dneska bydlí s dcerkou sama - ale prožitou hrůzu jim už nikdo nenahradí. A Láďa už má novou družku...

Paní Alice - přišla z azylového domu. Tam jim pomáhal starší pán, který nešťastnou náhodou přišel o byt i o veškeré doklady - v době, kdy ležel v nemocnici, jeho byt zdemoloval požár. Protože Alice měla malé dítě a rodiče ji těhotnou vyhodili z bytu, kývla nakonec na to, že si pana Petra vezme k sobě jako podnájemníka - ovšem za pomoc v domácnosti a za pomoc s dítětem. Pan Petr se staral, to ano. Nakupoval, uklízel, pečoval o dítě jako o vlastní ... jenom jaksi nevydělával. Veškeré náklady byly na paní Alici - přesněji - všichni tři žili z jejích sociálních dávek. Když se začala bouřit, udělal Petr ošklivý výstup. Dítě paní Alice už na něj bylo tak zvyklé, že se postavilo na jeho stranu - a to mu byly teprve tři roky! Když paní Alici surově zbil, zavolala policii. Policisté přijeli, konstatovali, že pan Petr nemá žádný průkaz totožnosti, má v bytě trvalé bydliště, a tím pádem s celým případem nelze nic dělat. Pan Alice neměla ani podlitiny ... a její obranu, že ji Petr, jako bývalý profesionální boxer bije zásadně do vlasové části hlavy, kde podlitiny nejsou vidět, nikdo nebral v potaz. Když řekla, že půjde k lékaři, Petr jí klidně sdělil, že pokud odejde, už nikdy svoje dítě neuvidí. Policisté jen mlčky přihlíželi. Nakonec, po intervenci sousedů, slíbili, že pošlou aspoň sociální pracovnici, protože malé dítě nemůže vyrůstat v takovém prostředí. Ani to neudělali ... a paní Alice dál žije v bytě, který dneska připomíná brloh, s člověkem, jehož totožnost nikdo nezná, a bojí se o své dítě.

K příběhům se vyjádřila psycholožka: PhDr. Hana Prokešová – Psychosociální centrum Acorus:

Oba případy mají dvě společné roviny:

  • psychologickou, která se týká osobnosti obou žen a všeho, co souvisí s psychickým stavem - ať už aktuálním nebo trvalejšími osobnostními charakteristikami, jejich prožívání, postojů, vnímání celé situace atd.,
  • společenskou, která se týká společenských postojů k násilí jako takovému a domácímu zvlášť.

Patří sem právní a sociální problematika, která se samozřejmě promítá do chování policie k těmto ženám a způsobů poskytování pomoci a ochrany, kterou od policie čekají, protože mají stejná občanská práva jako všichni lidé v této zemi. Bohužel pomoc vypadá v drtivé většině případů tak, jak je v příbězích popsána.

Druhý případ: paní Alice není typická klientka, která se na nás obrací, jde spíše o abonentku na celoživotní závislost na sociální síti. Předpokládám z toho, co je uvedeno, že jde o mladší ženu. (pozn. redakce: věk paní Alice je asi 25 let)

Nicméně i zde se dají vysledovat některé shody v chování obou žen.

Předpokladem spolupráce psychologa a klientky v těchto případech je rozhodnutí ke změně. V prvních fázích práce jde pouze o široce pojatou snahu změnit něco, aby se život stal snesitelný, a dostala jsem se ze zoufalého koloběhu opakovaného násilí. Pokud se mi podaří od partnera odejít a vytrvám, pak nastupuje vlastní práce…

Východiskem naší spolupráce bude pomoc při získání náhledu "co se vlastně stalo".

Protože neznám osobní historii obou žen, mohu pouze předpokládat, že opakují omyl, který děláme často, i když nemáme osobní zkušenost s násilím: snažíme se vyléčit svá zranění z neúspěšného vztahu navázáním dalšího vztahu. V případech, které popisujete, jde o zvlášť nebezpečný způsob léčby. Ženy řeší obvykle nejen svá psychická a často i fyzická zranění, ale i velmi tíživou životní situaci po všech stránkách - finanční a materiální, často nemají kde bydlet, jsou samy na výchovu dětí, cítí se osamělé…

Pokud mám v této situaci šanci navázat nový vztah, začínám se řídit heslem "Když jsou na všechno dva, jde všechno snáz". Zdá se mi, že nový vztah pomůže zbavit se pochyb o mých "ženských hodnotách a ceně", že si začnu znovu věřit, že děti najdou nového otce, že nebudu na všechno sama atd… V tu chvíli pak nejsem schopna všímat si způsobů a chování partnera, které by mě měly varovat, neslyším a nechci slyšet varovné informace z okolí. Nasadila jsem si "růžové brýle", dovedu si vysvětlit a omluvit vše, co partner dělá a jak se chová.

Nutno říci, že i partneři násilníci se dovedou v prvních fázích vztahu podivuhodně snažit.

Ženy, kterým se rozpadne manželství, slyší často od svých nejbližších: "Je to tvá šance,kolik asi tak budeš mít příležitostí, když máš děti…" To, co vypadá v počátcích tak růžově, se brzy mění a nabírá tragické podoby. Dochází k hořkému, někdy tragickému prozření a ženy začínají chápat, koho si vlastně vzaly. Jediným řešením je obvykle odchod a nový začátek, ale kolik síly to vyžaduje, to si dovede každý i každá z nás představit.

Ženy, u kterých jde o první partnerský vztah a které nejsou pod tak tvrdým tlakem okolností i svého psychického stavu, jsou schopnější brát v úvahu minulý život svého partnera. Mají čas na hlubší poznání a potvrzení případných varovných informací.

V psychologické práci je přijetí náhledu na to, co se stalo, prvním krokem ke změně, a tím i k pochopení a úlevě… To by bylo možné v prvním případě, ale u paní Alice si nejsem jistá, zda je dnes ještě takového náhledu schopná. Celý případ navíc vyvolává tolik otázek, že bych se nerada dopouštěla křivých nařčení a spekulací, protože informací je opravdu málo.

(Druhý příběh budeme sledovat a pokud dojde ke změně, budeme čtenářky informovat.)  

   
TÉMATA:
LÁSKA A VZTAHY