Ženská pouta mají neuvěřitelnou sílu. Poslaly jste nám velké množství příběhů na téma Je radost stát jedna za druhou, oceňujeme dalších pět

Zajímá nás, jak to vnímáte, kdy samy jste pocítily sílu pomoci, vzájemné podpory a dodání sebevědomí díky propojení s další ženou či ženami? Kdy jste vnímaly sílu spojení Je radost stát jedna za druhou? Nebo naopak díky vaší iniciativě jste pomohly jiné ženě?    

Děkujeme vám za vaše dojemné příběhy, ze kterých jsme vybrali deset, které oceníme dárkovým balíčkem se sprchovými gely Kneipp. Autorky uveřejněných příběhů se mohou těšit na dárky, které zašleme.  

Zde publikujeme dalších pět příběhů, budeme rádi, když vás naše téma Je radost stát jedna za druhou bude nadále inspirovat.   

Byl podzim, když jsem poprvé vešla do komunitního centra „Ženský kruh“. Měla jsem pocit, že se mi hroutí svět — po letech jsem opustila toxický vztah, nevěděla jsem, co dál, a moje sebevědomí bylo někde hluboko pod bodem mrazu. Do centra mě dovedla kamarádka, která jen řekla: „Pojď, není třeba mluvit. Jen tam buď.“ Bylo nás tam asi deset. Různý věk, různý příběh. Ale hned první večer se stalo něco zvláštního. Jedna žena – jmenovala se Hana – začala vyprávět, jak se po čtyřiceti letech manželství rozhodla začít znovu. V jejím hlase nebyl ani smutek, ani hněv – jen klid a síla. Mluvila o tom, jak se učí říkat „ne“, jak znovu objevila, že se umí smát, a jak se nebojí samoty, protože sama sobě konečně naslouchá. Seděla jsem tam tiše a cítila, jak se mi vlévá do žil něco teplého. Nešlo to pojmenovat – možná důvěra? Možná vědomí, že v tom nejsem sama? Ten večer se stal začátkem. Ne změny přes noc, ale proměny. Pomalu jsem se začala otevírat, nejdřív pohledem, pak úsměvem, nakonec slovy. Ostatní ženy mě nesoudily. Jen poslouchaly. A právě to poslouchání bylo největší dar – že mě někdo opravdu slyší. A chápe. Každé slovo, co jsem vyslovila, mi vracelo kousek odvahy. Jednoho dne jsem si všimla, že jiná nově příchozí žena – Jana – sedí stejně ztuhle jako kdysi já. Po setkání jsem k ní jen přistoupila a řekla: „Chceš jít příště se mnou na kávu?“ Usmála se. Možná poprvé za dlouhou dobu. A tehdy jsem pochopila – ten kruh síly, který se předává dál. Není to o velkých gestech. Je to o tom být. Naslouchat. Držet prostor. Dovolit druhé ženě zářit, i když její světlo zatím jen tiše plápolá. Dnes už jsem dál, ale do „Ženského kruhu“ se vracím. Ne protože musím, ale protože chci být tou, která otevře dveře další. Tou, která řekne: „Pojď. Stačí být. A my tě podržíme.“ Protože je radost stát jedna za druhou. A když se ženy spojí, svět je o něco snazší. Jsme o něco silnější. A především – lidštější.

Je zvláštní, jak někdy člověk potřebuje úplně spadnout, aby mohl znovu vstát. A ještě zvláštnější je, když vám v tom pomůže někdo, od koho byste to vůbec nečekali — třeba vaše šéfová. Pracovala jsem ve firmě třetím rokem. Marketing, termíny, prezentace, tlak. Denně jsem nosila úsměv jako masku, zatímco jsem se vevnitř dávno ztrácela. Rozchod po pěti letech, vyhoření, pocit zbytečnosti. Všechno se to kupilo, až jedno ráno jsem prostě nemohla vstát z postele. A tak jsem poprvé v životě napsala zprávu, že to nezvládám a do práce ten den nepřijdu. Odpověď od Kristýny, mojí šéfové, přišla během pár minut. Žádný tlak, žádné formality. Jen jednoduché: „Chceš si zítra zajít na kafe? Jen jako dvě holky, ne jako šéfová a podřízená.“ Šly jsme. Pamatuji si, jak seděla naproti mně, s rukama omotanýma kolem hrníčku, a řekla: „Všimla jsem si, že poslední dobou ztrácíš jiskru. Vím, jaký to je. Taky jsem si tím prošla. Víš, co mi tehdy pomohlo? Psi.“ Zasmála jsem se. Psi? Jako vážně? „Jo,“ pokračovala. „Jednou týdně chodím do útulku. Pomáhám tam s venčením, s péčí. A hlavně – oni dávají zpátky. I když máš pocit, že nemáš co nabídnout, oni tě vidí. A to někdy stačí.“ Nevím proč, ale ten den ve mně něco změnil. Možná proto, že mě Kristýna neodsoudila. Nechtěla mě „spravit“. Jen mi nabídla ruku. Za týden jsme šly spolu. Poprvé jsem držela na vodítku starého labradora jménem Max. Měl šediny kolem tlamy a oči, které věděly všechno. A já, vyčerpaná a prázdná, jsem najednou cítila naprostý KLID. Začala jsem chodit pravidelně. Ne proto, že bych měla, ale protože jsem chtěla. Psi mě nepotřebovali perfektní. Potřebovali mě jen přítomnou. A přesně taková jsem tam mohla být. Jednoho dne jsem přivedla i kolegyni, která na tom byla podobně, jako jsem byla já. Nechala jsem jí podržet Maxe a sledovala, jak se jí v očích objeví ten stejný záblesk. A v tu chvíli jsem pochopila, co mi vlastně Kristýna, moje šéfová, dala. Dala mi víc než radu. Dala mi prostor být slabá. Ukázala mi, že ženská podpora není o radách, ale o přijetí. O tom, že se jedna druhé postavíme za záda, když už samy nemáme sílu stát rovně. Dneska už se neusmívám jen kvůli dojmu. Usmívám se, protože vím, že i když spadnu, někde tam bude někdo jako Kristýna. A možná – že i já budu jednou tou Kristýnou pro někoho dalšího. Protože je radost stát jedna za druhou. A někdy právě v té radosti z podpory najdeme ztracený smysl.  

V práci jsme moc dobrý tým, prožíváme spolu takové věci, jako jsou vaření, dětské nemoci, jak vyčistit filtr u pračky nebo referáty z povinné četby našich dětí, zkrátka všechno. Jenže jedna z našich kolegyň se začala chovat podivně, skoro nemluvila, když jí zvonil telefon, odcházela s ním a vracela se uplakaná, zůstávala v práci déle a déle, hubla, nesmála se a když jsem si všimla modřin na jejím zápěstí, došlo mi, co se asi děje. Ten její pan ideální, manipulátor, který se choval jako princ z pohádky, ovšem dokud dělala, co on chtěl, kdo jiný jí mohl toto způsobit. Když jsem s ní o tom v soukromí chtěla mluvit, odbyla mě, ale vše se zhoršovalo, často pak ani do práce nepřišla. A tak přišel čas se spojit a využít ženské síly. Když nepřišla do práce druhý den, nezvedala telefon, sebraly jsme se a vyrazily k ní domů. To, co jsme viděly, nás vyděsilo, krásná žena s monokly pod očima, rozbité židle, kterými ji napadal. Nejprve naši pomoc odmítala a nechtěla odejít, ale společně jsem ji přesvědčily, nejprve jsme ji odvezly k lékaři, ten udělal zápis, pak na policii, aby ji násilník nemohl dál ohrožovat a pak jsme jí našly bydlení, jedna sehnala pračku, další gauč, zkrátka jsme dělaly, co šlo. A dnes – už se zase směje, dokonce se znovu zamilovala a čeká miminko a my to opět prožíváme spolu, vyprávíme jí o našich těhotenství, porodech, pleteme čepičky. :-)  

Stojíme za sebou a máme se rády. To je nejvíc. Jsme 12členná skupinka žen ve věku 50-70 let. Společně navštěvujeme každý čtvrtek saunu. Společně podnikáme výlety do okolí a vždy se podporujeme jak při radostných událostech, tak hlavně při starostech a nemocech. Už nám bohužel jedna žena ubyla, ale to je život.  

Dobrý den, vzájemná podpora pomohla mé sestře přenést se přes životní úskalí. Vím, jsem jen mladší sestra, ale v onu danou chvíli jsem byla jediná po ruce a ochotná naslouchat. Začalo to tím, že ji a nejmladšího syna začal manžel psychicky ponižovat a syna týrat. Rozvedli se. Další rána přišla od zaměstnavatele - ztráta zaměstnání. Byla jsem po ruce. Poté se musela vystěhovat z bytu a začínala od nuly. Byla jsem po ruce. Až se zdálo, že se vše vrací do normálu, přišla tragicky o syna. Byla jsem s ní v každé této těžké chvíli. Vnímaly jsme jakési vnitřní spojení, telepatii, vzájemné souznění. Svěřovala mi nejtajnější tajemství z těchto období. Máme to tak dodnes. Předávala jsem jí svoji sílu a předkládala to lepší, co na ni čeká. Dala to naprosto obdivuhodně a pořád se ptáme, co to v nás je za sílu, že i pouhé naslouchání dokáže takové divy. Nikdy a s nikým jsem to nezažila. Je to fascinující a zároveň pořád tajemné.  

Je radost stát jedna za druhou | Kneipp inspiruje k podpoře  

Partnerem naší výzvy je značka Kneipp a její aktuální kampaň. Produkty značky Kneipp vnášejí do každodenních životů, nejen žen, harmonii, klid a energii. Pomáhají nalézt rovnováhu a dodat sílu. Každý produkt je navržen tak, aby přispíval k duševní i tělesné pohodě. Když se samy cítíte dobře, můžete svou energii sdílet i s ostatními. Péče, kterou si dopřejete, vám umožní vymanit se z hektického tempa všedních dní, načerpat novou sílu a být nejlepší verzí sebe sama.