Jindra vyrůstal v rodině, kde byla žena v dříve klasické pozici pečovatelky o domácnost a teplo rodinného krbu. „Tatínek trávil celé dny v zaměstnání, tak jsem vlastně vyrůstal se sestrami a s maminkou,“ vzpomíná Jindra, „mamka rozhodovala všechno.“ Jindra byl ze sourozenců nejmladší, do určitého věku musel nosit věci po sestrách.

Na intenzivní přítomnost dominantních žen ve svém okolí si zvykl natolik, že byl na učilišti prakticky vyřazen z kolektivu. Ve třídě si ho dobírali, že je bábovka a bačkora. Ze stejného důvodu měl i problém najít si partnerku. „Byl jsem nesmělý,“ říká Jindra, „první holku jsem si našel až v devatenácti letech, chodili jsme spolu, ale jenom jako. Nedošlo ani k polibku, tak moc jsem se styděl. Když viděla, že se mnou nic není, dala mi kopačky.“

Jindra dlouho tenhle rozchod nemohl překousnout. Jednou se dokonce pokusil o sebevraždu, ale byla to spíš jen demonstračka". Když si po pár letech konečně našel další dívku, jejich vztah vydržel pár měsíců. „Klára zjistila, že nejsem chlap, jakého by si představovala,“ vysvětluje Jindra, „rozuměli jsme si, to ano, ale asi z mé strany čekala víc rozhodnosti, které jsem nebyl schopný…“

Takhle ztroskotalo víc Jindrových vztahů. Všechny skončily na tom, že je Jindra úžasný citlivý kluk, ale rozhodně to není chlap pro život. Dokázal si se svými dívkami hodiny povídat, hodiny rozebírat jejich problémy, ale nedokázal nikdy praštit do stolu a rozhodnout.

Jak se to projevovalo?
„Plánovali jsme třeba letní výlet a moje tehdejší přítelkyně se mě zeptala, kam pojedeme,“ objasňuje nám Jindra, „já jsem se jí pak zeptal, kam by chtěla. Prostě jsem to nechal na ní a nedokázal ani zařídit autobus. Vždycky, když jsme někam doma jeli, zařizovala to mamka, myslel jsem, že je to normální.“

Z Jindry se stal ve své podstatě velice závislý člověk. Už se sice naučil, že musí některé věci zařizovat sám, ale ještě stále nedokáže být rozhodný. „Všechny mé vztahy začaly vlastně tak, že se mi chtěla kamarádka vyplakat na rameni, protože se jí se mnou dobře povídalo. A skončily zrovna tak: Jindro, s tebou se tak hezky povídá, ale to je tak všechno.“

Jindra se sice snaží změnit, ale vnitřně cítí, že by měl doma nejraději ženu, která za něj všechno rozhodne, která všechno zařídí. Ještě ale na takovou nenarazil… „Nevím, všichni dnes tvrdí, jak jsou ženy emancipované, ale já asi nemám štěstí. Mně si ještě žádná taková žena nevšimla…“

Co je vlastně za člověka muž, který potřebu ženu-generála?
Zeptali jsme se psycholožky Zdeňky Sládečkové.

Je to člověk, pro kterého nese výhody podřízená role.A jaké výhody? Jednak je o něj pečováno jako o miminko a za nic nezodpovídá, je to tedy taková infantilní role. Pozor, takový muž se ale může stát i kritikem všeho, co udělá okolí, protože on sám nedělá nic, tak mu nezbývá než kritizovat. „Tohle a tamto je špatně... To se mi nechce... Proč to jídlo není teplé...“ To je nebezpečné, protože pak se může stát, že takový muž začne své okolí způsobem rozmazleného fracka ovládat.

Přečtěte si také:
Potřebuji tyrana

Chtěla byste, aby měl ve vašem vztahu muž podřízenou roli? Jaký je podle vás ideální model rodinného soužití? Vyhovoval by vám muž jako Jindra, nebo potřebujete chlapa, který má alespoň nějaké sebevědomí?