„Tohle je přece ženská práce!“ argumentují často muži, když jim žena naznačí, aby: vynesli odpadky, utřeli nádobí, pověsili prádlo...

Jejich výmluvy pak často vyvolávají manželské rozepře. Jeden z dvojice má pocit, že doma dělá víc než druhý, ten si zas myslí, že se domácnosti věnuje až až.

Je to zvláštní. Po celé věky – už od prvobytně pospolné společnosti – se práce dělí podle příslušnosti k jednomu nebo druhému pohlaví. Původně byl typicky mužskou prací lov zvířat a typicky ženskou sběr plodin a obstarávání potravy.

Dnes jsou za typicky mužské domácí práce považovány vrtání, šroubování nebo bušení kladivem, za typicky ženské práce pak praní a žehlení, vaření a úklid.

Každý z nás doma vykonává nějaké práce. Sociologové sestavili malou anketu se vzorkem stovky mužů a žen, zadaných i nezadaných, různých věkových kategorií. Podle průzkumu dvě třetiny všech dotázaných tvrdily, že teoreticky domácí práce na mužské a ženské nerozlišují. 

Zbývající třetina mužské a ženské práce odlišuje, z toho se dvanáct respondentů (všichni nad 50 let) domnívá, že se některé práce pro druhé pohlaví nehodí. Byly to především takzvané ženské práce jako žehlení a utírání prachu, které se podle nich pro muže nehodí. Muž za žehlicím prknem nebo s prachovkou v ruce jim připadá „směšný a nedůstojný“, muž s hadrem na podlahu není muž.

Ať každý dělá to, v čem je lepší!

Zajímavé je praktické rozdělení domácích prací u dotazovaných, kteří je teoreticky na mužské a ženské nerozlišují. Naprostá většina z nich totiž přiznala, že se v jejich domácnostech ženy většinou starají o úklid a muži mají na starost technický stav auta a tu a tam přivrtají nějakou tu poličku.

Ženy také zvládnou drobné opravy, výměna žárovky je samozřejmostí, svedou nahodit pojistky, vědí, kde má auto chladič a kde se vyměňuje olej, mnohé se nebojí ani vrtačky a zvládnou podle návodu sestavit nesmontovaný nábytek.

Přesto to nedělají běžně, ale jen tehdy, když není zbytí. Tyto práce totiž považují za „neutrální“. Ženské účastnice ankety také některé práce nepovažují za mužské, ale za těžké – v tom smyslu, že je k nim zapotřebí víc síly. Takové práce pak má dělat ten, kdo má v domácnosti větší sílu, tedy vlastně nakonec muž.

Potom existují práce, kde žádná síla není potřeba, ale je k nim nutný určitý cit pro detail. Do této kategorie spadá například žehlení, ale i utírání prachu. I když by se mohlo zdát, že to dělají naschvál, muži si takových maličkostí jako „vrásky“ na košili nebo nevytřené rohy v rohu nábytku prostě nevšimnou.

Pokud jde například o praní prádla, muži už začali rozlišovat a třídí prádlo na bíle a barevné.  Ale nemají už takový cit pro různé materiály a často neodhadnou správnou teplotu praní a vyperou společně hedvábnou blůzku, vlněný svetr a bavlněné trenýrky. „Vždyť to bylo všechno modré!?“ diví se potom při sčítání škod.

No a pak tu jsou práce, které nevyžadují žádné zvláštní dovednosti ani sílu. Nakupování, věšení prádla, mytí nádobí...

Pětatřicetiletá manažerka Kateřina říká: Pracuji v průměru deset, dvanáct hodin denně. Můj manžel osm. Proč bych to měla být já, kdo doma nastoupí na druhou směnu a zastaví se až večer? Když po manželovi něco chci, nikdy neříkám, aby mi pomohl. Proč pomohl? Není to přece jenom moje domácnost. Je stejně tak i jeho!

Protože vyrostl v rodině, kde všechno dělala maminka, zatímco mužští členové si po návratu četli noviny, trvalo to dlouho, než jsme se spolu domluvili na nějakých pravidlech. Ale zlepšuje se to. Jen nesmím říkat před jeho kamarády, že pere.

Přestože se situace pro ženy oproti minulosti zlepšila, jsou to podle empirických studií pořád ženy, kdo vykonává převážnou část práce v domácnosti, a to i v případě, že v zaměstnání tráví stejně, nebo dokonce více času než muži.

V roce 2002 proběhlo v České republice v rámci mezinárodního projektu ISSP výzkumné šetření (pod záštitou Sociologického ústavu AV ČR), na jehož základě  se ukázalo, že české ženy věnují domácím pracím v průměru dvakrát víc času než čeští muži (přesně 23 a půl hodiny ku 11 hodinám a 42 minutám).

Co se týče Evropy, na nespravedlivé rozdělení domácích prací si nejméně stěžují ženy ve skandinávských zemích a ve Francii. Víc než třetina Skandinávek v průzkumech uvádí, že si s partnerem domácí práce spravedlivě dělí v závislosti na tom, jak dlouhý čas kdo tráví v zaměstnání.

Nejméně času tráví prací v domácnosti Norky – 12 hodin týdně, Francouzky, Finky, Dánky a Švédky 13. To je o víc než deset hodin méně než u nás!

Podobně jako v ČR jsou na tom ženy z dalších postsocialistických zemí, ale také například Španělky, Irky nebo Němky. Těm rovněž zabírají domácí práce přes 20 hodin týdně.

Zdroj: Moje psychologie