„No jenom se podívejte, úplně se pomátla...,“ pan Kolář stál na chodbě našeho domu a se zoufalstvím v očích pozoroval svoji ženu Martičku, jak běhá po schodech sem tam, sem tam... „Takhle blázní už hodinu!“ zakroutil soused odevzdaně hlavou a zavřel dveře svého bytu.

 

Ještě než jsem odemkla, chvíli jsem Martu pozorovala. V jedné malé chvíli mi jí bylo líto. Její stokilová postava se natřásala na schodech jako sulc, Marta při tom funěla jak rozzuřený býk - ale nevzdávalo to...

„Jááá....,“ funěla tak, že jí skoro nebylo rozumět, “zhubnu...,“ vzduch se jí evidentně nedostával, “i kdybych...,“ hluboký nádech, “měla vypustit duši!“

 

Při pohledu na to, jak se Marta trápí, mi jí bylo fakt líto... Ale znala jsem ji už pár let a věděla jsem, že jí prostě jen něco opět přelítlo přes nos.

Marta je totiž takový ten „rychlonadšenec pro něco“. Dostane nápad, uvidí něco zajímavého v televizi, a pokud její mozek zaznamená, že to není vůbec blbej nápad, vrhne se do svého objevu po hlavě. A v tom okamžiku je lavina proti ní jen neškodný poprašek sněhu....

 

Tentokrát se Marta rozhodla (asi už po dvacáté), že zhubne.

„Jenže takhle nikdy nebláznila!“ pohodil naštvaně hlavou její muž, když jsem mu řekla, ať Martu nechá, že jak ji znám, stejně ji to za týden přestane bavit....

 

„Zcvokla se! Na starý kolena jí to v hlavě přeskočilo!“ lamentoval soused po dalším týdnu, kdy Martu, nejen že hubnutí nepřestávalo bavit, ba naopak! Hubnutí se pro ni stalo náplní dne, smyslem života, koníčkem, kterému se rozhodla obětovat vše.

 

„Natahala nám do bytu různý činky, nějakej rotoped, nebo co to je, a prý si objednala lavici na cvičení...! No dyť ani nevím, co to je a na co to je! Jediný, co z toho mám, je to, že se ve svým bytě už ani nehnu!“

Soused u nás popíjel čaj a u každého slova, které vyslovil, nechápavě kroutil hlavou. Nabyla jsem dojmu, že si je opravdu jist tím, že se mu manželka dočista pomátla...

 

Asi týden po našem poslední rozhovoru jsem zaslechla na chodbě křik. Pan Kolář stál u schodů a cosi řval směrem ke svému bytu.

Nedalo mi to a vykoukla jsem ze dveří. „Co se zase děje?“ zeptala jsem se opatrně.

 

Soused měl v obličeji barvu zapadajícího slunce. „No, pojďte se podívat, co ta moje bláznivá ženská udělala!“ Chytil mne za ruku a odtáhl do své ložnice... Tedy do místnosti, co bývala ložnicí.

Zatímco byl u lékaře, Martička nelenila a veškerý nábytek (včetně postelí) přesunula z ložnice do obýváku, chodby a kuchyně.

Proč?

Protože se zkrátka rozhodla, že z ložnice udělá tělocvičnu.

 

Při pohledu na ten šílený binec -  rozložené postele uprostřed obýváku, skříně šoupnuté u kuchyňské linky a noční stolky pyšně stojící v chodbě vedle botníku - se mi chtělo hrozně smát. Jenže to jsem panu Koláři nemohla pochopitelně udělat.

S vypětím všech sil jsem udržela naprosto vážný obličej a snažila se ho uklidnit tím, že se zase nic tak hrozného neděje.

„Jak neděje? Kde budu spát? Vždyť ty postele se do obýváku nevejdou a dvě nohy trčí ve vzduchu!“ Věřte, že jeho hlas byl opravdu žalostný.

 

Zatímco mi soused ukazoval postel, která skutečně stála na zemi jen způli, přiřítila se Martička s nákupem. „Dneska budeme mít kapustu!“ zařvala ještě z chodby a v té chvíli by sousedův pohled mohl bez obav soutěžit s nešťastným pohledem zatoulaného a hladového psa.

„Zastavte se večer u nás,“ mrkla jsem na něj spiklenecky a odešla domů připravit pořádný kotel guláše.

 

Od této příhody uběhlo už několik měsíců. Martička už dávno nehubne, pan Kolář zase spí v ložnici ve své posteli a dostává k jídlu dobroty, na které je zvyklý.

 

Chudák, ještě netuší, že mi včera volala jeho žena, aby mi s nadšením oznámila, že viděla na RTL byt, který byl upravený jako chaloupka z dob minulých a lidé tam prý i žili, jakoby se vrátili zpět do historie.

A to její nadšení v hlase bylo opravdu, ale opravdu hodně silné....