Silvestr byl papež a ač papežů Silvestrů žilo více, svátek 31. prosince vznikl na počest Silvestra I. papežujícího v letech 314 - 335. Jenže lidové zvyky tento slavný den kolorující nemají s někdejším nejvyšším hodnostářem římské církve nic společného...
Po staletí nešlo ani o rozlučkovou oslavu se starým rokem. „Lidovému názoru byl retrospektivní pohled cizí," tvrdí etnoložka doc. E. Horváthová. Pokud už 31. prosince něco stálo za přípitek, tak rok budoucí.
Protože ve středověku připadal Nový rok na první svátek vánoční, připadal Silvestr na Štědrý den. Mnoho štědrovečerních zvyků se proto později přeneslo i na Silvestra. Včetně věštební magie, tj. proroctví vyvozovaná z ořechových jader, rozpůlených jablíček, jablečných slupek, soli pod cibulovými sukénkami. Pod ubrusem musely být rybí šupiny, na ubruse drobečky od Vánoc. Jen svíce všude zahořely nové, to aby tak brzy žádnému členu domácnosti nedohořely. A hospodyně nikdy nesměla první vstát od stolu!
K Silvestru patřily též obchůzky. Muži převlečeni za ženy, samá krajka, vzali do náruče figuru dítěte v peřince a spolu se ženami převlečenými za muže chodili vinšovat bohatým sedlákům. Sedláci je krmili a napájeli až do úplné němoty. Místy zase obcházely skupiny mládenců gratulujících už k novému roku: „Velevážení přátelé, milí a upřímní boží ctitelé! Podle zvyku křesťanského dnes do příbytku vašeho přicházíme v důvěrnosti přát vaší ctižádosti. A proto vám vinšujeme, abyste během budoucího roku, šťastni byli na každém kroku..."
Mládence nikde nenechali stát před dveřmi, to by byla ostuda. Všude je pozvali dál, pohostili, podarovali ořechy, jablky, koláči, klobáskami, později i penězi a hlavně - pokud měli doma dceru, nechali s ní každého koledníka v jizbě zatančiti. Z výslužky pak koledníci začali připravovat pravý „silvestrovský" mejdan. Ale až na Tři krále...