Při procházce starou Prahou můžete v Liliové ulici u Betlémského náměstí narazit na nově otevřené muzeum starých pohlednic. Vystaveny jsou zde pohlednice z přelomu 19. století až po 30. léta. Majitelky domu U červené židle Lucie Juřičková a Simona Jakubcová instalovaly celou expozici ve starém nábytku a starých obrazových rámech.
Dětský pokoj, pánská pracovna, kuchyň s kachlovými kamny nebo postel s naducanými peřinami ve vás vyvolají dojem, že jste na návštěvě v pražském bytě před sto lety.
Výstavu tvoří tématicky řazené žánrové pohlednice. Dětská psaníčka s obrázky zvířátek, pozdravy z vojny, milostná vyznání, novoroční přání či precizně vypracovaná přání s vytlačovanými květy a různými plastickými ozdobami. Na své si přijdou i obdivovatelé starých grafických technik. Sbírka obsahuje litografie, světlotisky, barvotisky, hlubotisky a ručně kolorované fotografie.

Historie pohlednic
Historie nejstarších pohlednic a korespondenčních lístků spadá již do 70. let 19. století. V roce 1865 generální poštmistr Heinrich von Stephan navrhl zavedení korespondenčního lístku a díky ministerskému předsedovi Emanuelu Herrmannovi, který návrh ve Vídni prosadil, mělo Rakousko v jejich rozesílání prvenství. V roce 1869 byly poslány první z nich. Německo zavedlo korespondenční lístky o rok později. V roce 1870 vytiskl na korespondenční lístek knihkupec a tiskař Augustin Schwarz první kresbu vojáka a o pět let později vydal dvě série pohlednic, čímž rozpoutal o tento artikl obrovský zájem.
V roce 1878 byla na mezinárodní poštovní konferenci v Paříži pohlednice uznána jako úřední celina. První pohlednice měly na zadní straně adresu a na přední obrázek i místo na text. Dnes jim říkáme pohlednice s „dlouhou adresou“ nebo dopisnice. Ty se používaly až do roku 1905. Poté dostaly dnešní podobu, to znamená, že na zadní straně byla adresa i místo pro text a na přední straně obrázek.
Nejstarší pohlednice byly tištěny náročnou metodou litografie, na přelomu 19. století se rozšířil méně náročný a levnější světlotisk. Klasický knihtisk byl vylepšen na tzv. barvotisk, který dosáhl širokého uplatnění při tisku žánrových a uměleckých pohlednic.
Na přelomu století firmy Stengel a spol. a Lederer a Popper zavedly tisk reliéfních pohlednic. Najdeme i pohlednice se vlisovanými kousky látky, sypané skleněnou drtí, zlacené a zdobené například knoflíky či pery. Nejdokonalejší technikou byl hlubotisk. První pohlednice se touto metodou začaly tisknout už na počátku minulého století, ale většího rozšíření dosáhla až ve třicátých letech. Hlubotisk je vždy jednobarevný s velkou škálou odstínů, často hnědě, zeleně či modře tónovaný. Při zvětšení už není patrný téměř žádný rastr.
Po první světové válce převládla ručně kolorovaná fotografie. Fotopohlednice se kolorovaly pomocí masky, přes kterou se barva nastříkávala nebo nanášela štětcem. Zlatá éra pohlednic doznívá ve 30. letech minulého století, kdy klasické techniky vytlačila metoda bromografie - fotochemického rozmnožování negativu na kotoučový fotografický papír. Pohlednice tištěné tímto způsobem se však daly tónovat jen jako celek a pohlednice jako malé umělecké dílko tak v podstatě vymizela. Technika bromografie se užívala až do 60. let 20. století, kdy ji nahradila současná technika ofsetu.

Dům U červené židle
se nachází v místech, kudy už v románské době vedla cesta řídkou zástavbou s několika kostely. Později dlážděná ulice měnila názvy, až se nakonec vžilo jméno Liliová. V Kronice staré Prahy se dočteme: „...od konce 18. století má jméno nynější, dané snad ironicky, protože ještě v roce 1840 byla hrozně nečistá a zlopověstná.“
Dům číslo 250/4 byl odedávna nazýván „U červené židle“ nebo „ U zlaté sesle“. V písemných pramenech je poprvé zmiňován v roce 1403 jako proboštství roudnické, tedy sídlo kapituly Roudnického kláštera. Městiště se osamostatnilo až roku 1498. Z gotického domu, který nezasahoval tolik do ulice jako ten současný, se zachoval jen sklep a části obvodové zdi a průjezdu.
Roku 1516 koupil dům známý písař úřadu hor viničných Bartoš. Poté, co opustil úřad, živil se přepisováním knih a listin, a protože byl zapáleným Lutheránem, byl dokonce na čas vypovězen z Prahy. V tomto domě sepsal kroniku o letech 1524-1530, kterou později vydal K. J. Erben.
V poslední čtvrtině 16. století žil v malém, dnes už neexistujícím domku, který stával patrně v sousedství domu U červené židle, slavný magistr Kelley. Spolu se svým spolupracovníkem Johnem Dee prováděli alchymistické experimenty. Především ale rozmlouvali s anděly, a to v záhadném enochiánském jazyce, prostřednictvím krystalů a leštěných kamenů. Andělé se Kelleymu prý zjevovali uvnitř i mimo krystal. V roce 1583 se Dee a Kelley pokoušeli vzbudit zájem o svá bádání u císaře Rudolfa II. Edward Kelley byl zabit v roce 1595, když se pokusil utéct z pražského vězení.
Dům U červené židle vystřídal mnoho majitelů a doznal značných přestaveb. Přední budova vznikla při renesanční přestavbě v roce bitvy bělohorské. V roce 1713 za paní Alžběty Wischinové zde byl malý pivní šenk. V časném baroku, asi již kolem roku 1726 byla změněna polovina dvorního průčelí a zřízena pavlač. Druhé patro bylo přistavěno až ve druhé polovině 18. století. Z roku 1822 pochází přízemní budova ve dvoře a zadní trakt byl postaven až roku 1885 nejprve jako jednopatrový.
V roce 1926 byl zvýšen o dvě patra při zřizování továrních prostor první pražské továrny na výtahy firmy Parvus, kterou vybudoval pan Josef Malý, pradědeček současných majitelek tohoto domu. Výtahy zde vyráběné měly na svou dobu velmi dokonalou strojní mechaniku a kabiny byly spíše uměleckými díly. Není divu, že jezdily na zámku v Lánech i na Pražském hradě, kde byla dokonce instalována zvláštní kulatá kabina, dýhovaná ze vzácných fornýrů zvláště vybraných z kavkazského ořechu a růžového dřeva, strop byl potažen kůžemi ještěrů.

Muzeum je otevřeno kromě pondělí denně od 11 do 19 hodin. Vstupné činí 40 Kč, děti a vojsko polovic. Bližší informace získáte na tel. čísle: 02/ 22 22 25 19, nebo přímo v muzeu: Liliová 4, Praha 1.