Jinak. Tedy alespoň ti, které znám já - to jest v Kalifornii a na Západním pobřeží vůbec. To není způsobeno tím, že by Američani byli nějak extrémně odlišní od průměrného homo sapiens v České kotlině, ale spíš trochu rozdílnou historií automobilismu.
Začalo to nejspíš proslavenou Fordkou T. Na trh přišla v roce 1908 a stála 850 dolarů (cena se neustále snižovala až na 360 v roce 1927). Populární byla především proto, že ji zvládl řídit každý - a šla v případě poruchy velmi snadno opravit. Panu Fordovi to ale nestačilo. V roce 1914, kdy průměrná týdenní mzda dělníka byla 11 dolarů, zvednul platy svým zaměstnancům na pět dolarů za osmihodinový den. Důvod? Aby si všichni mohli jeho auto koupit. Možná poněkud netradiční řešení, zvlášť pro "prohnilého kapitalistu", že? Ale osvědčilo se. V roce 1921 ovládal přes polovinu trhu, fordek se prodalo čtyřikrát víc než automobilů druhých největších General Motors.
A tím to nekončilo. Přišly půjčky a automatická převodovka - možná nejdůležitější vynálezy v historii amerického automobilismu. Vlastnicví auta už nebylo záležitostí movitých občanů, rozevlátých technických nadšenců a inženýrů. Jedit a řídit mohli všichni. Vynálezce, právník, farmářova žena se třemi obecnými třídami, středoškoláci, pomocní dělníci, hospodyně... prostě kdokoliv, i lidé bez technického talentu a vzdělání, nebo dokonce tělesně či duševně omezení. Najednou auto už není nástavcem na malý penis či sebevědomí, nebo způsobem jak "ukázat" sousedovi, ba dokonce ani rodinným klenotem, co se naň skládaly tři generace. Je to něco asi jako boty - většina lidí je má, nosí, ani na ně nemyslí a divný je naopak ten, kdo by chodil bosky. Dá se koupit dražší nebo levnější značka, sandálky nebo holínky, ale v zásadě na tom není nic neobvyklého.
Američani jezdí hojně a daleko. Dojíždění 50 mil do práce se považuje za normální, míle za volantem polykají denně všichni bez rozdílu věku nebo pohlaví. Mamina vozí děcka do školy a na kroužky, taťka jezdí do roboty, babička k doktorovi a na srazy kostelního klubu důchodců, puberťák kupuje první auto jakmile to zákon dovoluje, aby se mohl sám dopravovat do školy či na rande. Z řízení nikdo nedělá vědu - je to běžná součást života, jako třeba čištění zubů.
Americké auto je pracovní prostředek. Nejen, že by se většina lidí bez něj do práce vůbec nedostala, ale mnohá povolání jsou na vlastnictví auta a jeho provozu přímo založena. Třeba obyčejný zahradník - automaticky se očekává, že bude mít svoje vlastní nářadí, sekačku, prořezávačku, že přiveze kompost či hnojivo - a po skončení práce odveze všechen zahradní odpad - samozřejmě vlastním autem, které bude tím pádem malý náklaďáček.
Jaký je americký řidič? Především kliďas. Sedí si za volantem a jede a jede. Když se auto před ním na zelenou nerozjede, kliďas stále sedí a drží se volantu. Nemačká na klakson, nevykřikuje sprostá slova, nevyskakuje z auta, nehrozí, neposunkuje. Proč taky? Čím víc bude zdržujícího nešťastníka znervózňovat, tím déle bude trvat, než se křižovatka rozmotá. Pokud se Američan plíží serpentýnami, v kterých se nedá předjíždět, ve většině případů na prvním možném místě uhne a pustí rychlejší vůz před sebe. Když se čtyřproudá dálnice v ranní špičce stahuje do dvou pruhů (denně tímto místem jezdím), trochu se zpomalí, auta se "zazipují" pěkně na střídačku z každého pruhu jedno. Když se potřebuji zařadit do jiného proudu, hodím blinkr a jedu - auta se trochu rozestoupí, vždycky se vejdu.
Dálnice jsou vůbec kapitolka sama pro sebe. U těch hustších jsou nájezdy řešené třeba semafory - nájezd je dvouproudý a dva semafory blikají zelená - červená a vypouštějí do natřískané dálnice na střídačku po jednom autě z každého pruhu. V ideálním případě to krásně odsejpá a na dálnici se neutvoří zácpa. Pokud ovšem už dojde k zácpě, jste uvěznění klidně i na několik hodin. Na mnoha místech nevede nikde poblíž žádná alternativní komunikace a tak musíte čekat, až se to nějak rozmotá, protože není úniku.
Překvapily mě nízké povolené rychlosti. V Kalifornii je na běžné okresce maximální povolená rychlost 55 mph (88 km/h), na dálnici potom 65 mph (104 km/h), jenom výjimečně jsem se setkala se 75 mph (120 km/h). Tohle je také historický pozůstatek - v době ropné krize bylo zapotřebí šetřit benzínem a kromě přídělového systému se vymyslelo i to, že motor je nejúspornější právě na 55 mph, a tak se omezily rychlosti na všech komunikacích na pětapadesát. To se začalo rušit teprve před pár lety! Kupodivu rychlosti všichni více méně dodržují, což dělá i z mnohahodinové jízdy po dálnici mnohem méně enervující zážitek, než je třeba dvouhodinová jízda z Prahy do Brna. Vysvětlím: dálnice jsou minimálně čtyřproudé (dva pruhy v každém směru), ale v zabydlenějších oblastech budou i desetiproudé. Předjždět se smí zprava i zleva, čili nedochází k žádnému jednostrannému zpomalení. Nikde se nevlečou stařičké avie, ani se nevyskytují borečci, co si myslí, že sporťák má vždy přednost. Auta se kolem okýnka pomaličku šinou, doprava je přehledná a je spousta času reagovat na vznikající situaci.
Lehce v šoku jsem byla ze speciálního dálničního pruhu pomalovaného... ehm.. kosočtverci. Anglosasům je genitální význam tohoto útvaru zcela cizí. Považují jej za symbol diamantu. Na dálnici "diamond lane" značí tzv. "carpool" - pruh smí používat jenom auta, v kterých jedou dvě a více osob, autobusy, motocykly nebo elektrická vozítka. Tohle omezení obvykle platí jenom ve všední dny ve špičkách a třebaže je v tom asi dobrý úmysl, tak mi značně pije krev. Chápu, že kdesi kdosi měl skvělý nápad donutit lidi, aby jezdili po více osobách, čímž by se snížil počet vozů, výfukových plynů, spotřebovaných galonů benzínu atd. Jenomže - to by také předpokládalo, že lidé, kteří bydlí v jednom místě, také pracují ve stejné budově (většina firem je postavená "na zelené louce" kdesi za městem) a mají velmi podobnou pracovní dobu. To je dost nereálné a tak ve špičce dochází k absurdní situaci, kdy je na dálnici jeden pruh nepoužitelný a auta se tísní ve zbývajícím prostoru, čímž se provoz zahušťuje a zpomaluje - a nakonec dochází k úplně opačnému efektu - více výfukových plynů, větší spotřeba, více nervózních, chybujících lidí.
A jak moc se všechny tyhle předpisy porušují? Nepatrně. To je docela jednoduché - všechny přestupky a pokuty se pečlivě evidují - a na jejich základě se vypočítává povinné ručení. Jezdíte jako prase? Fajn, připlatíte si na příštím pojištění. Zatím se mi podařilo vypozorovat, že pokud překračujete rychlost o maximálně pět mil, policajti se neobtěžují. V případě, že se rozburácíte o pět až deset mil, skončíte pravděpodobně s napomenutím, pokud to přeženete o deset a více, pokuta. Kromě jednoho napomenutí nemám s policisty zkušenosti, ale neslyšela jsem o úplatnosti. A také jsem neslyšela o tom, že by policajt někoho nesmyslně buzeroval, nebo že by zastavil auto a pak teprve hledal, za co dát pokutu (bylo by to dost těžké - nemáme technické průkazy, ani kontroly, jenom smog se hlídá). Neexistují namátkové kontroly. V případě, že se má z nějakého důvodu něco takového konat, musí být oznámeno místo a doba - třeba na té a té silnici, v tom a tom úseku budou od čtyř odpoledne po dobu dvou hodin prováděny testy na alkohol. Čili pokud pojedete nalití jak slíva, vyhnete se oznámeným kontrolám a pojedete přiměřeně rovně, dle předpisů a nebudete podezřele manévrovat, nemůže vás policista zastavit. Přesto neznám nikoho, kdo by pod vlivem jezdil. S alkoholem riskuje nejen pokutu a zvýšení pojištění, ale také třeba zabavení řidičáku, nebo dokonce dočasné odebrání automobilu. Což v zemi, kde si bez auta nedojdete ani pro rohlík, je poměrně průser.
V Americe policajti staví zezadu. Pustí za vámi majáček a od vás se očekává, že zastavíte, stáhnete okénko a zůstanete sedět v autě. Vyplatí se mít ruce na volantu, nebo jiném viditelném místě; pokud potřebujete vylovit papíry v přihrádce, oznamte napřed, co budete dělat. Kdyby policajt nabyl dojmu, že se natahujete pro zbraň, nebo ho nějak ohrožujete (třeba že vystoupíte a půjdete směrem k němu), může se bránit - a nezapomeňte, že ON je ozbrojený URČITĚ. Jedna známá si to krátce po příjezdu do Kalifornie vesele sypala po dálnici, na cedule s rychlostmi nehleděla, protože netušila, jak to tady chodí. Za ní se rozsvítily majáčky a houkačky. Zvyklá, že v Čechách je možno řidiče zastavit jen zepředu, a protože nechtěla chudáky policajty zdržovat, když tak spěchají, jela stále rychleji a rychleji a hledala díru do nějakého jiného pruhu. Oni pořád za ní. Nakonec se jí podařilo zajet ke kraji, následovala scénka jak z mafiánského filmu - profesionální ozbrojený zákrok, skončila hozená přes kapotu, odborně prošacovaná a se šesti sty dolary pokuty (sazby jsou kumulativní). A to původně šlo jen o to, že překročila povolenou rychlost. Takže pozor na to - opravdu jiný kraj, jiný mrav.
Také tu máme semafory obvykle až za křižovatkou, což znamená, že první řidič stojící na červené si nemusí vykloubit hlavu, aby dohlédl na světla. To je prima, ale pozor - pokud po příjezdu z Čech automaticky dojedete až k semaforu, ocitli jste se tímto uprostřed křižovatky. Naopak se po návratu do Čech nepokoušejte odbočovat vpravo na červenou nebo se otáčet na semaforech.
A ještě jeden chyták. Bez mučení se přiznám, že jsem ani po dvou letech nezjistila, jak je to s předností zprava. Buďto je jasné, kdo má přednost, nebo je křižovatka značená a nebo se na ní vyskytuje všesměrná stopka. Ta funguje tak, že auta přijedou, zastaví a odjíždějí ve stejném pořadí v jakém přijela. Málokdy to někdo poplete a pokud ano, tak kliďáskové mávnou, ať jede ten druhý. Mně se tenhle systém moc líbí - když už někdo náhodou trvá na své přednosti nebo nezastaví, tak ještě pořád se ti ostatní teprve rozjíždějí. Pokud už se mám s někým srazit, tak radši v deseti mílích za hodinu při rozjezdu, než v plné rychlosti.

Carol Paral, USA
TÉMATA:
ZAHRANIČÍ