Než se v Paříži v neděli dostanete za kulturou, je třeba se každý den v týdnu dopravit do školy nebo do práce. A protože bydlíte na předměstí a potřebujete se dostat do centra, použijete k tomuto účelu nejlépe RER a metro. RER jsou železniční regionální tratě, které protínají Paříž a jsou z nich přestupy na klasické linky metra.
Když jsem jednou přestupovala poprvé na takovémto uzlu, měla jsem smíšené pocity. Ale jeden jsem měla určitě – pocit valícího se stáda bizonů. Z vlaku se vyvalil proud lidí, který unášel jedním směrem dále do podzemí vše, co mu stálo v cestě, a chodbou zněl dusot podpatků. Byla jsem doslova unešená a paf, protože jsem se musela dostat na svoji linku – což znamená koukat pečlivě po tabulích, které vás nasměrují, a probít se tím davem, co vás unáší jinam.
Stojíte konečně na nástupišti, ale ještě není vyhráno. Až přijede vlak (jezdí zleva), je třeba otevřít si dveře vagónu (nedělá to centrálně řidič jako v Praze) a tlačit se, městnat a státi se nakonec sardinkou. Asi to není nikde na světě jiné, ale i zde se cestujícím nejvíce líbí u vchodu a v uličkách je místo (tedy přesněji je zde o něco volněji). Největší zábava ovšem nastává při stávkách metra (většinou nejde o generální stávku, ale o omezení provozu – kdy třeba jezdí každá čtvrtá souprava) – vagóny jsou doslova našlapané těmi, co se do nich dostali, a pokud chce někdo vystoupit, nemá šanci, protože cestující chtiví přepravy ho zatlačí zpět ve snaze najít alespoň nějaký ten cm2.
Při stávce je tedy podzemní dráze (metru a RER) lepší se vyhnout a zkusit se přepravit autobusem nebo zůstat doma (pro ty, co bydlí daleko). Já osobně jezdím autobusem raději (na kratší vzdálenosti je to praktické), alespoň člověk vidí sluníčko a tlačenice tam taky nejsou tak veliké – a hlavně tam není takové vedro jako v podzemní dráze. Autobusy hodně využívají starší lidé, pro které je metro labyrintem s dlouhými a nepřehlednými chodbami a kde, kromě významnějších stanic, není zas až tak moc eskalátorů. Takže, pokud si chcete trochu zapochodovat, zvládnout pár těch převýšení (po schodech nahoru a dolů) a chcete přitom zůstat ve středu civilizace, doporučuji vám podzemní dráhu v Paříži.

A protože trocha historie nikoho nezabije, tak:
· první (parní) metro vzniklo v Londýně v roce 1863
· v roce 1900 existovaly podzemní dráhy v New Yorku, Chicagu, Budapešti, Vídni a Paříži
· první pařížská linka byla otevřena 19. července 1900 a měřila 10,328 km
· v roce 1939 metro v Paříži měřilo 159 km a mělo 232 stanic a v současné době má 211 km (bez RER) a 297 stanic
· průměrná vzdálenost mezi stanicemi metra je 500 m
· A jak je na tom Praha? V roce 1974 byla otevřena první část trasy C, v roce 1978 první část trasy A a v roce 1985 první část trasy B. Délka všech tras (bez technického zázemí) čítala v roce 2000 49,8 km.
Reklama