Když jsem se přistěhovala do Ameriky, přišlo mi pár zlomyslných mejlů na téma, jestli už jako správný Američan žeru jen hamburgry a pizzu z mrazáku. Trochu mě to zaskočilo, protože hamburgry jsem nejedla ani v Čechách a neviděla jsem jediný důvod proč s tím začínat o 10 000 kilometrů dále. A o mražených jídlech jsem měla představu, že to servírují jenom... ehm... velmi nepořádné hospodyňky. Také jsem nejedla maso, a z ryb jsem tolerovala jednou za rok vánočního kapra. Všechna tahle moje životní přesvědčení utrpěla závažné trhliny během prvních pár týdnů.
Ta pravá správná domácí strava se zdála první přijatelnou variantou stravování. Vrhla jsem se do vaření s nadšením a po pár týdnech jsem nasbírala spoustu zajímavých zkušeností: Mouku lze koupit běžně pouze hladkou. Hrubá se prodává v pixlách, je ošetřená chemicky aby nehrudkovala a používá se maximálně na zahušťování. Šunkou se myslí obrovské kolo, cca 40 cm v průměru, i s kostí. Chutná výtečně. Cummin NENÍ kmín, přestože název a vzhled tomu odpovídá (měli jste někdy brambory s něčím, co silně připomíná anýz???) Uzeniny, kysané zelí a kyselé okurky je třeba kupovat u německého řezníka. To, čemu já říkám chléb, se jmenuje New York Rye. Toastový chléb Wonderbread je měkký i po půl roce. Chutný ani v den koupě. Špekáčky se dají nahradit polskou klobásou. Marmeládou obecně se myslí pomerančový džem. Ostatní jsou "džemy" a ničím nepřipomínají nabarvené řepné odvary, které znám z Čech. Malinový džem voní po malinách a obsahuje k mému překvapení - maliny. Mléko, které má drobnými, snadno přehlédnutelnými, písmeny připsáno "lactose free" je nepoživatelné. Máslo které nemá výslovně napsáno "nesolené" se opravdu nehodí do bábovky. Masox od Knorra se dá koupit v podivném obchodě, který má v názvu "world market" - obvykle je na polici mezi čínskými vázičkami a francouzskými víny. Čočka ani rýže se nemusí přebírat (fakt ne!). Trouba operuje ve farenheitech, váhy na unce a libry, tekutiny na galony a čtvrtky (1/4 galonu), eventuelně objemové unce, ale narozdíl od váhových je jich dvaatřicet do galonu (váhových je šestnáct do libry). Teflonové plechy na pečení jsou nejbáječnější vynález od doby kola. Třtinový cukr víc sladí, trochu jinak lepí v těstě. Balsamický ocet je výtečný, zrovna tak krevety naložené do italského dressingu, napíchané na špejli a opečené na grilu.
Po pár týdnech různých vyčerpávajících pokusů a částečných úspěchů při nalézání těch správných ingrediencí, teplot a množství (záhy jsem rezignovala a koupila váhu s "normálními" i americkými jednotkami), jsem jednou váhavě vpustila do mrazáku lososa plněného nivou. Večeře byla rychlá, naprosto nenáročná na přípravu - a výborná. V naší domácnosti se pak v rychlém sledu zabydlely: kuřecí závitky (cordon blue, brokolice nebo bylinky), nakládaná vepřová panenka (stačí upéct), tri tip, corn beef (nakládané hovězí), clam chawder (smetanová polévka s mušlemi) z konzervy, chilli fazole, hranolky, rybí prsty, sýrové tyčky (smažák) a nakonec i lasagne a ty nešťastné pizzy. Jestli z polotovarů vaří jen šmudly hospodyňky, hlásím se do Amerického klubu všema deseti - výše jmenovaná jídla si dáváme často proto, že na ně MÁME CHUŤ, nikoliv pro nedostatek času nebo energie patlat se s přípravou.
Samozřejmě i nadále máme časté záchvaty vlastního vaření, ale už z nich vymizel onen vzrušující prvek překvapení z toho, jak dopadne třeba baklažán na zázvoru s vegetou a nebo zda ta nejnovější hořčice bude chutnat tak, jak se od slušné hořčice očekává.
Amerika ze mě také udělala "masožravce snadno a rychle". Musím přiznat, že vegetariánem jsem bývala spíš kvůli podrážkovitým flaksám a řezníkům, kteří mi vždycky dokázali podstrčit kus, co vzdoroval jakýmkoliv úpravám (čestně přiznávám, že časté používání receptu "za stálého míchání splachujeme" nemuselo být tak zcela na vině řezníků...). V Americe je naopak kupování masa sranda - místo falešně bodrého týpku za pultem mě čekají neosobní chladicí boxy, které mě nenutí činit rychlá rozhodnutí, maso je očištěné a naporcované i v té nejobyčejnější sámošce. Žádné trubky, flaksy, tlusté kusy. Mohu donekonečna váhat mezi balením kuřecích stehen (vykostěných), tím krásným biftekem a čisťoučkými játry. Kvalita masa zachází až do extrému - známá si chtěla vyškvařit trochu sádla, i vydala se do sámošky a v oddělení porcování mas slušně požádala, zda by nemohla dostat nějaké tučné odřezky. Pracovníci se na ní znechuceně podívali a ona se snažila zachránit situaci tím, že to je "pro pejska". Znechucené pohledy se změnily na rozhořčené: "No pani, přece to nebude dávat chudákovi psovi, uvědomujete si, co je v tom cholesterolu!"... Prostě v Americe se jí libové maso a ani v tom nejodpornějším a nejumakartovatějším bufetu by se vám neodvážili předložit nějakou flaksu, nebo nedej bóže, kus tlustýho masa.
S těmi bufety mám rozsáhlé zkušenosti. Při mlsotě a ochotě experimentovat s chuťovými pohárky mě můj muž už zavlekl leckam - od restaurace, kde nás večeře stála tolik, že by moje maminka omdlela, přes restaurace, kde se prostírá obrovskou rolí papíru až po ten umakart "na stojáka". V Kalifornii existují zhruba dva typy podniků - buď je to bar, kam se chodí popíjet, hrát kulečník, koukat na fotbal atd., a nebo je to jídelna či restaurace. Ještě jsem snad neviděla zařízení, které by kombinovalo oboje - intenzivní oddávání se alkoholu a jídlo. Kouření je zakázáno ve všech veřejných prostorách (platí i pro neuvěřitelně pajzlovaté bary), takže si v jídelně můžete vychutnat různá zajímavá jídlíčka, bez pocitu, že vše bylo napřed naloženo v nikotinu. A maminky záviďte - do takovéhle restaurace se dá jít klidně i s miminem, personál ochotně přistaví sedačku (pokud se jedná o malé miminko v autosedačce, i tato standardně pasuje na dětskou židličku), přinese talířek či lžičku navíc, nahradí rozlité pití a s úsměvem vyluxuje drobky.
Největším šokem, co se exotického jídla týče, pro mě bylo japonské sushi - syrové ryby, řasy a kdovíjaké potvory jsem hned na začátku odmítla polknout a krotce jsem si objednávala pečené úhoře v teryiaki omáčce, nebo tonkatsu - báječný klasický vepřový řízek - pokud se nenecháte rozhodit tím, že je servírován na rýži a nakrájen na nudličky, aby se dal jíst hůlkami. Po nějaké době jsem ale vložila do úst poprvé syrového lososa a dnes nemohu než konstatovat, že my, Japonci, se můžeme po syrových rybách utlouct. Pokud vím, i ryby mají různé parazity, tomu se zde brání podchlazováním (stejný efekt jako vaření - potvory chcípnou) a Japonci už dávno přišli na to, že ti, co jedí k syrovému masu wasabi (kořen Wasabia japonica bývá dnes často nahrazován křenem - a dobarvován na zeleno potravinářskými barvivy), mají méně zažívacích potíží. Ať tak nebo tak, po rybičkách mi nikdy nebylo těžko - natož třeba špatně.
Čínské restaurace byly další kulturní šok. Zapomeňte na nóbl podniky v Evropě - tady jsou to rodinné jídelny, které se s ničím nemalujou - hosté nasáčkovaní jeden na druhého, neuvěřitelný rambajz provozovaný mnohačetnými čínskými rodinkami - od batolat až po "mumifikované předky", poklusávající a pokřikující obsluha. Příjemný je zvyk otevřených nebo prosklených kuchyní - můžete přípravu svého jídla sledovat, včetně toho, že si třeba vyberete v akvárku, kterou konkrétní rybu nebo kraba chcete. Dost často způsobíme výtržnost - a to když se můj manžel dožaduje toho třetího jídla na čínském menu, co není přeložené do angličtiny, podivné ryby, co jedí u sousedního stolu, a nebo pečeného žebírka. Po přednesení takovéto objednávky následuje lomení rukama a zdvořilé zapřísahání personálu, že pán si rozhodně nechce dáti toto jídlo. Pán ujišťuje, že přesně toto jídlo si CHCE dáti. Bezradný personál přivolá manažera, který nakonec vzdá přeslušné eufemistické východní přesvědčování a na rovinu vybalí, že jídlo nebude pánovi chutnat, neboť se jedná o čínskou specialitu. Pokud mu to angličtina dovolí, obvykle i vysvětlí, že jídlo je příliš slané, příliš pikantní (v případě "shnilé" ryby - něco jako olomoucké syrečky), nebo nezdravé (prorostlé žebírko se dá sehnat fakt jen u Číňanů). Po našem prohlášení, že restauraci nebudeme vinit, pokud nám jídlo nebude chutnat a že večeři i v tomto případě zaplatíme, obvykle vedoucí vyměkne a nechá nás zvolenému osudu. V našich oblíbených podnicích už si na pravidelné návštěvy párku "kulatých očí" zvykli, v jedné tajwanské hospodě jsme natolik štamgasti, že se přestali namáhat s angličtinou, mluví na nás čínsky, necpou nám vidličky a chovají se k nám se stejnou hlučností a neomaleností, jako k ostatním hostům. Odpovídáme úklonami. Komunikace je snadná, protože je jasné o co jde - my chceme najíst, oni zase chtějí naše peníze. Ale přísahám, že se jednou čínsky naučím.
Stravování po hospodách má tady prostě svůj půvab. Hlavně proto, že výběr máme nejen z jídelního lístku, ale i z různých kuchyní a cenových relací. Zatím všechny návštěvy od nás odjížděly s povolenými pásky a (prý) pozměněnou představou o tom, co je to výborná a pestrá strava. A také s poznatky, že skopové nesmrdí (Afghánská restaurace), hovězí nudlová polívka je mnohem chutnější s lístečkem máty a nějakým tím klíčkem (Vietnam), špenát je nejlepší vcelku, s hovězím a oříškovou omáčkou (Thajsko), neslazená povidla se hodí ke knedlíčkům a pečené kachně (Čína), zelí nakládané v ostré omáčce a sladké brambory jsou výborná příloha (Korea), nadrobno nasekané osmahnuté tlusté vepřové je výtečné (Tajwan) a kaktusy jsou fakt jedlé (Salvádor).
Tohle všechno platí o uzounkém pruhu Kalifornie, těsně u Pacifiku. Jakmile vyjedeme na výlet někam mimo kosmopolitní pobřeží, čeká nás americká, či mexická kuchyně. Říkat, že Američani jedí jenom hamburgry je stejné jako tvrdit, že Češi neumí nic jiného než knedlo-vepřo-zelo. Ráda bych to uvedla na pravou míru, ale bude to delší pojednání, tak ho nechám na příště.

Carol Paral, Kalifornie
TÉMATA:
ZAHRANIČÍ