Tohle pravé sněhově zimní počasí vyvolalo v mé mysli vzpomínku na jednu příhodu, která se mě a mým rodičům přihodila jedné tuhé zimy v Krkonoších. Můj táta je velmi dobrý řidič, ale co opravdu nesnáší, to je jízda na sněhu či ledu. Přesto tehdy souhlasil, že na hory pojedeme autem, aby se všechna bagáž lépe pobrala a my se nemuseli kodrcat autobusem. Pro tuto příležitost také otec zakoupil fungl nové sněhové řetězy, aby nám škodka někde neuvízla v závěji.
Cesta probíhala hladce až do krkonošského podhůří. Pak se najednou široká mokrá vozovka změnila v úzkou silničku pokrytou vrstvou ujetého sněhu a začínalo nám být krušno. Táta s vytřeštěnýma očima svíral volant a tvářil se, že je všechno ok. Nebylo. Jelo se čím dál hůř a nastávalo stoupání. Táta nevydržel a zastavil, že nandáme řetězy. Dali jsme se do toho s vervou. Když jsme asi po hodině jeden konečně upevnili, začala padat tma. Táta znervózněl, ale nedal se. Druhý řetěz šel nasadit už lépe. Potom jsme nasedli do auta a rozjeli se. Auto jelo, ale řetězy zůstaly na místě. Prostě spadly. Když jsme ohledali místo, zjistili jsme, že řetězy jsou sice kvalitní a nové, ale že patří na zcela jiné auto s koly o zcela jiném průměru. Větším. Nemělo to cenu, bylo to jako obouvat moji nohu 37 do manželových holinek číslo 43. Taky bych z nich vypadla!
Tak jsme tam tak bezmocně stáli s řetězama na cizí auto a přemýšleli, co teď. Tu se zjevil ohromný bourák, něco jako audina nebo mercedes. Pán vystoupil a povídá, jestli nevíme, kde by sehnal nějaké řetězy. Že takhle asi nahoru nevyjede. Tak jsme mu střelili ty naše. Na jeho fáro padly jako ulité. A ještě mě svezl do nedalekého města, kde jsem koupila řetězy správné velikosti. Na horskou chatu jsme dorazili pozdě, ale bez nehody. Teď mi to přijde jako veselá historka, ale tehdy nám moc do smíchu nebylo. Proto radím: když kupujete sněhové řetězy, pořádně se podívejte, jestli jsou to ty pravé.

Eva
Reklama