Začátkem tohoto týdne přinesly zahraniční magazíny zprávu, že zelený jaguár J40 z roku 1986, který vlastnil zpěvák Frank Sinatra, byl prodán v dražbě za 20 000 dolarů. Koupil ho 58letý americký důchodce Michael Pakouda své manželce Angele pod stromeček. Jako důvod uvedl, že jeho žena je Sinatrovou fanynkou od svých deseti let. Tak jí chtěl udělat radost. I když cena tohoto vozu byla skromná v porovnání s penězi, za které byly vydraženy jiné Sinatrovy automobily (žihadlo Jaguar XJS v roce 1998 za 160 000 dolarů a o půl roku později veterán Thunderbird za 150 000 dolarů), stejně se pan Pakouda alias Ježíšek pěkně praštil přes kapsu.
Tento dojemný příběh nás inspiroval k tomu, že jsme udělali malou anketu mezi ženami v doslechu redakce. Zde jsou příběhy o darovaných autech:

Vždycky jsem se smála vtipům, jako že ty nejlepší dárečky jsou v nejmenších krabičkách a že nekrásnějším dárkem pro ženu jsou klíče, ať už od bytu, domu nebo auta. Nejsme na tom nijak zvlášť slavně po finanční stránce, a tak jsem si nikdy nemyslela, že bych mohla někdy nějaké klíče dostat i já.
Vloni o Vánocích se sešla celá naše velká rodina. Táta tradičně bručel, jaký je můj muž budižkničemu a máma tradičně ryla, že je zvědavá, co mi ten můj učitýlek zase nadělí, jestli bych nechtěla třeba myčku nebo pračku, jako dostane moje švagrová. „Ale to ty nedostaneš,“ brblala dál, „ty budeš ráda, když ti dá stříbrnej prstýnek jako loni.“ Z prstýnku jsem náhodou měla vloni radost, no a co, tak si nedáváme veledary, protože na to nemáme, myslela jsem si.
Pod stromečkem jsem hledala, co tam mám. Byla tam zase malá krabička. „No jo, zase asi nějaký šmuky,“ ušklíbala se máma. Ale já vytáhla z krabičky k překvapení všech klíčky. Klíčky od auta! Máma sklapla a já se radovala. Jednak z auta, i když je to ojetina, ale hlavně z toho pocitu zadostiučinění.
Manžel mi pak prozradil, že si na auto něco půjčil něco vydělal kondicemi. A já vám řeknu: na Vánoce nic ženu tak nepotěší jako klíče…
Saša

Před nedávným časem můj muž začal podnikat a dost dobře se mu daří. Tak jsem loni dostala k narozeninám auto. Sice malé, ale nové. Koupil ho na leasing, že ho aspoň odepíše z daní. Měla jsem hroznou radost, protože jsem konečně mohla jezdit kdy a kam jsem potřebovala. Třeba s dětma na různé sportovní aktivity, na nákupy a za sestrou, co bydlí na Moravě. Jenže po nějakém čase jsem zjistila, že ten dárek má háček. Když jsme se s manželem pohádali kvůli nějaké blbosti a on nabyl dojmu, že jsem „zlobila“, prostě mi klíčky od auta zabavil a vydal mi je teprve ve chvíli, kdy měl pocit, že jsem zase „hodná“. Od té doby už to udělal asi třikrát a já si vždycky připadala jako blbec. Je to děsně ponižující situace a dokonce jsem zvažovala, že mu auto vrátím. Nakonec ale vždycky zvítězilo to, že ho docela potřebuju. Jen tím chci říct, že ne vždycky je auto dárkem, který vám dělá jen radost.
Kateřina

Chodila jsem kdysi s přítelem, který byl docela bohatý. Byla jsem sice ještě vdaná, ale manželství bylo v rozkladu a mně se tenhle chlap líbil jako můj další partner. Sice jsem mluvila o tom, že manželství chci ukončit, nebyla jsem však rozhodnutá kdy a stále jsem zvažovala všechna pro a proti. Jednou mě překvapil nečekaným dárkem. Koupil mi auto – v té době docela pěkné Fiat Uno. Byla jsem unešená. Prý, ať si ho vezmu, aby mne nemusel stále vozit domů v noci a tak…. No, než jsem dojela domů (MHD), vše se mi rozleželo v hlavě. Dárek sice okázalý, ale velmi svazující. Jak by se tvářil můj muž, kdybych si to přihasila novým autem o kterém rozhodně věděl, že ho neplatím z vlastní, prázdné kapsy???? I když jsem se chtěla rozvést, chtěla jsem to udělat až budu chtít já a ne kvůli autu, které by mi v tu chvíli bylo akorát na to, že si budu mít čím odvést kufírky. A parkovat někde za rohem, to by stejně prasklo. S gestem granda jsem překvapenému příteli zavolala, že to auto nechci a vysvětlila jsem mu důvody. I když jsem se stejně za několik měsíců k němu nastěhovala.
Renata