Když jsem byla mladá, byl pro mě stop jediným možným dopravním prostředkem na meziměstské, popřípadě mezistátní trasy. Rodiče o tom pochopitelně neměli ani ponětí a já vesele - ať už sama, nebo s kamarádkami - nasedala do aut k úplně neznámým mužům. Všechno dobře dopadlo, všechny stopy jsem bez úhony přežila a teď stojím na opačné straně barikády. Tedy nestojím. Sedím. Sedím za volantem a na krajnici po pravé ruce na mě mávají, kývají, ukazují cedule a někdy i prosí stopaři a stopařky.
Mám je vzít? Nemám? Co riskuju? Určitě to, že kdybych nabourala, ponesu zodpovědnost za lidi, kteří se mnou sedí v autě. Určitě to, že se vydám na nemilost lidem nebo člověku, kterého neznám a který mi může ublížit. Určitě i to, že kdyby se domákl někdo z mojí rodiny, budu poslouchat kázání o své věčné nezodpovědnosti…
Ale co, zastavuju a nabírám kluka s holkou. Jeví se celkem v pohodě, chtějí odvézt jen kousek, pak odbočují. Povídáme si, zjišťuju, že jsou fajn, nakonec je odvážím až tam, kam potřebují a ještě jdeme na kafe. Zajíždím si asi třicet kilometrů, ale mám výjimečně čas a stojí mi to za to. Nelituju…
Ale co, zastavuju a nabírám holku, která z dálky vypadá celkem kulturně. Zblízka už je to slabší. Je ušmudlaná a ukazuje mi strašnou jizvu na předloktí a vypráví mi, jak ji tam pořezal její kluk. Zcela samozřejmě si bere cigarety z krabičky na palubní desce, pálí jednu od druhé a v oblacích dýmu z ní lezou neuvěřitelné historky. Už dva roky nebyla doma a rodiče o ní nemají žádné zprávy. Moc nejí a protlouká se, jak to jde. Nemůžu vůbec řídit, celou dobu sleduju svůj rozepnutý batoh, ze kterého vyčuhuje peněženka, telefon a další zajímavosti. Snad se děvče nebude protloukat na můj účet. Když ji po padesáti kilometrech vysadím, mohutně si oddechnu. Už nikdy víc…
Ale co, zastavuju a nabírám mlaďocha, fakticky fešáka. Vypadá tak… zajímavě a intelektuálně. Už slyším v duchu svého muže: „Teda, nepřeháníš to s těma zajícema?“ Byl to omyl, za zajímavým zevnějškem prachmizerná nuda. Nudí mě dlouhých sto kilometrů, jede až za Turnov. Kdyby aspoň mlčel, ale krmí mi uši tím, kolik s kámošema vypil piv. Nedokážu nad tím ani předstírat úžas. Když konečně vystoupí, zaříkám se, že už nezastavím nikomu.
Jsem zvědavá, jak dlouho mi moje předsevzetí vydrží…

A co vy? Berete stopaře? Bojíte se, že je nabouráte, že vás znásilní nebo co by tomu řekli u vás doma? Pobavte nás svými stopařskými storkami!