O bezohlednosti řidičů vůči chodcům se toho už namluvilo a napsalo spoustu. Já sama, když jdu pěšky, si často říkám, proč jen jsou ti řidiči takoví burani, že mě nepustí, když stojím na přechodu? Když si ale sednu za volant, situace se rázem mění.
Snažím se být ohleduplnou řidičkou a potkávám neskutečně bezohledné chodce. Vyhláška, která zajistila chodcům jednoznačně přednost na přechodech, dodala chodcům nebetyčnou odvahu, která často hraničí s odvahou sebevražednou. Babičky jak věchýtky se odvážně vrhají pod kola autobusů, matky natlačují své kočárky pod projíždějící auta a puberťáci, ti to řidičům skutečně dávají sežrat – no co, mám přece přednost, tak co bych neskočil do jízdní dráhy týhle madam, vona musí zastavit, je to přece ve vyhlášce, vole.
Když se vám pak podaří zabrzdit na poslední chvilku, myslíte, že jsou rádi, že přežili svůj sebevražedný skok? Chyba lávky. Ťukají si na čelo, povykují něco o skotu a slepotě a bezohlednosti a ze všeho nejraději by vám zakroutili vaším vyděšeným krkem. Vy sedíte oroseni ledovým potem, jste rádi, že se vám protentokrát podařilo nezabít člověka.
Problém totiž spočívá v rozdílném pohledu, v pohledu člověka, který jde pěšky, má široširý rozhled a nemusí se na nic moc soustředit, jen snad na to, aby nešlápl do psího hovínka, a v pohledu člověka, který se vystresován řítí městem, periferní vidění má omezeno prostorem předního skla, vnímá jen to, jak se mu zezadu tlačí někdo na kufr a jak se zpředu tlačí na kufr někomu on. Tenhle rozdílný pohled ona vyhláška bohužel nijak nezmiňuje, chodec má prostě přednost a hotovo a on ji také využívá. Bez ohledu na to, že může přijít lehce o život.
Zajímalo by mě, jestli máte s chodeckými kamikadze podobné zkušenosti. Jak vnímáte situaci jako chodci a jak jako řidičky? Myslíte si, že řidiči jsou bezohlednými utiskovateli nebohých chodců, nebo je tomu naopak? Napište nám své názory!
TÉMATA:
ZAHRANIČÍ