Ještě před několika lety jsem Francii neznal. Nebyla to moje země snů, lákaly mě spíš ledovce, mnohatisícové štíty hor a divoké asijské řeky. Proto jsem se na první zájezd do Provence ani nijak zvlášť netěšil. Ale byla z toho láska na první pohled, která trvá dosud.
Provence antická – to je město Nimes se svými nádhernými antickými památkami, padesátikilometrový akvadukt, který přiváděl vodu až z podhůří Cévennes, a jako jeho součást neuvěřitelný Pont du Gard, který pokládám za nejúžasnější antickou památku Francie. Dalšími antickými perlami Provence jsou aréna v Arles, která si nezadá s římským Koloseem, Glanum v St. Rémy a ve výčtu bychom mohli pokračovat dál a dál. A přitom antika je pouze jeden z mnoha architektonických a historických pokladů Provence.
Provence středověká - že je Francie kolébkou gotiky, to asi ví každý, a monumentalita chrámů i dnes oslovuje všechny návštěvníky. Pro mě je ale středověká Provence spojena spíše s menšími a malebnějšími stavbami. S cisterciáckými kláštery, které askezi života mnichů dokreslují absencí jakýchkoliv náznaků výzdoby, a tím více na člověka působí dokonalou stylistickou čistotou svých tvarů. S opevněnými vesnicemi shlížejícími z vrcholů bílých vápencových ostrohů do údolí řek. Se spletí úzkých křivolakých uliček snad každého města, kterým projíždíte. Koneckonců francouzské historické filmy určitě znáte, a zkuste si jen tipnout, kde asi byly točené. A to už vůbec nemluvím o Aigues Mortes, opevněném městě s přísně pravoúhlou sítí ulic, odkud byly vypravovány křížové výpravy do Palestiny. To vás nadchne dokonale zachovalými hradbami, včetně středověkých záchodů umístěných přímo nad hlavy útočníků. To byla doba, kdy jste svému nepříteli mohli ukázat, co si o něm opravdu myslíte!
Francie má jen jeden mínus: to, že v ní žijí Francouzi. Snad žádný evropský jazyk není tak zbytečně okázale složitý a komplikovaný jako francouzština a snad žádný evropský národ nemá takový odpor k učení se cizích jazyků jako Francouzi. Pokud se odhodláte zvládnout v jejich jazyce aspoň počítání, tak vás toto rozhodnutí opustí ve chvíli, kdy zjistíte, že devadesát devět se francouzsky řekne jako čtyřikrát dvacet deset devět. Francouzština se totiž asi nedá naučit jenom trochu, do té se buď musíte pustit pořádně, nebo se smířit s tím, že ve Francii budete hrát pantomimu. Francouzi jsou národ pohodářů, kteří radši stávkují, než pracují, a radši občas vymění přední blatník u auta, než aby se obtěžovali použít blinkr. Ale jsou to také zvonokosští dědkové, kteří u každého kostela hrají pétanque, pijí víno a hrozně se u toho hádají, a lidé, kteří vám pomohou, když to opravdu potřebujete. Babičky, které když požádáte o vodu, tak vám k ní přidají pytel broskví, jen před tím musíte desetkrát různým tónem říci „ló“, než pochopí, co chcete.
Někomu se při vyslovení slova Francie vybaví eiffelovka, jinému revoluce a dalšímu peugeot. Ale určitě každému evokuje víno. Bílé, růžové i červené, lehké stolní i těžké bordeaux, voňavé muškátové i suché. Oddělení vína patří v supermarketech k těm největším a vybere si každý. Od nejlevnější petky, která se naředí vodou do cyklistické lahve a na kterou se tak úžasně jezdí do kopců Alpiček, až po sedmičku něčeho opravdu dobrého na večerní posezení. A to vůbec nemluvě o desítkách sklípků, které denně potkáváte, kde se zastavíte, ochutnáte, sednete na kolo, a když zjistíte, že je vám silnice úzká, raději lehnete pod platan a dáte si malého odpoledního šlofíčka, abyste k dalšímu sklípku dorazili ve zdraví a plni sil. Druhým velkým oddělením každého obchodu jsou sýry. „Jak mám vést národ, který zná 365 druhů sýrů,“ povzdychl si kdysi Charles de Gaule. My sice nechceme stát v čele Francie, nicméně se sýry máme problém podobný: Jak si z nich vybrat ten, který ochutnáme? To když pak na horské silničce v podhůří Alp uvidím na kusu kartonu tužkou neuměle vyvedený nápis Fromage de chevre, vyberu si snadno. I nefrancouzštinář už zdálky podle nezaměnitelně štiplavé vůně pozná, že chevre je koza. Sedlák v holinách vyleze z ohrady, otevře ledničku a podá mi voňavý balíček v mastném papíře. Když si v dalším obchodě koupím sklenici oliv a bagetu, mám o dnešní večeři postaráno.
Provence se sice nepyšní nebetyčnými vrcholy, ale pokud si jako cyklisté chcete užít klikatých silniček navinutých na svahy hor, jste na správné adrese. Cévennes, Alpilles, Massif des Maures, Mont Ventoux - to jsou kopce velikosti naší Šumavy, jen vyrůstají vzhůru z levandulových polí a zelené lesy na jejich úbočích nejsou smrky, ale korkové duby, jedlé kaštany a všechno další, co našinec zná jen z botanických zahrad. A to je jen úvod k velkoleposti toho, co ve vápencovém podloží vytvořila voda! Kaňony jižní Francie jsou pojmem pro každého milovníka přírody, a pokud nevěříte, zkuste nakouknout z Ďáblova mostu dolů na Hérault, projet si silničku skládající se snad jen z tunelů a mostů v kaňonu Varu nebo vychutnat cestu po hraně Verdonu, nejhlubšího kaňonu Evropy.
Dalo by se psát pořád dál: o vinohradech se sametovými hrozny na svazích hor, o růžových plameňácích, bílých koních a černých býcích v národním parku Camargue, o opravdu azurovém moři a turistickém šílenství v nejvykřičenějších letoviscích, i když si o pár kilometrů dál můžete najít plážičku, na které budete úplně sami. Ale ono není potřeba psát o všem - bude lepší, když vezmete kolo a zajedete se tam podívat. Člověk může mít opravdu rád jen to, co pozná. Až poznáte jižní Francii, jsem si jist, že to bude láska na celý život. Věřte mi, zažil jsem to.

Jaroslav Lhota, CK Adventura

Více o cyklistických a jiných dobrodružných zájezdech do celého světa se dozvíte na internetových stránkách www.adventura.cz.