Můj přítel má známé, kteří provozují na jednom českém mostě v jižních Čechách adrenalinovou atrakci – skok na gumě střemhlav dolů neboli všem známý bungee jumping. Domluvili se, že se za nimi o víkendu stavíme, že má být krásné počasí a že si uděláme prima výlet. Dojeli jsme, můj přítel skočil, taky se na to celý týden těšil a tetelil se a tu se oni známí sympaťáci s popruhy obrátili na mne, že už můžu. Strašně jsem se lekla, krve by se ve mně nedořezal, jak, jako že můžu? Vždyť já vůbec nechci!!!! Mé skoro třicetileté šílené pocity z výšek a závratě nabyly v tu chvíli nezměřitelných rozměrů. Ne, to nejde, vysvětlovala jsem, ale marně. Věděli, že mají převahu, že je to vlastně sranda a že prostě skočím. V tu chvíli mi došlo, že to měli předem domluvené s mým přítelem, který mne vůbec nebránil, jen čekal, co budu dělat a říkal, že je to skvělé a že se mi to bude líbit. Odevzdaně a naštvaně jsem tedy souhlasila. Nakonec, přece to přežiju. Fakt jsem se přemohla a když jsem stála na krajíčku, myslela jsem, že je to moje poslední hodinka. Začali odpočítávat a já - už ani nevím jak - jsem letěla vzduchem, srdce mi bušilo, dopadla jsem dolů a hup zase nahoru, takhle jsem se kiknklala, než se lano – guma zastavilo a šprýmaři mne vytáhli nahoru. A mé pocity? Fakt jsem nakonec byla překvapená, jaký je to silný zážitek. Překonala jsem sama sebe, říkala jsem si a byla jsem pyšná, že jsem nakonec nehysterčila a skočila. Je to fakt neuvěřitelný pocit letět dolů. Doporučuji všem, co ještě váhají nebo mají panickou hrůzu! I já jí měla.

Blanka