Hned první zastávka příměstského vláčku, který spojuje letiště Monastir s přímořským letoviskem Sousse, se jmenuje Průmyslová zóna. Je to obrovská továrna na zpracování fosfátů, které sem navážejí těžkotonážní nákladní vlaky. Hned další zastávka se jmenuje Turistická zóna. Na první pohled vypadá úplně stejně. Vysoké budovy, světla, noční ruch. Do tmy ale nerámusí pásové dopravníky, nýbrž reproduktory diskoték. Materiálem ke zpracování jsou turisté z celé Evropy. Navážejí je velkokapacitní letadla a autobusy, aby je po týdnu exportovaly zpět domů - správně turisticky zpracované: vykoupané a opálené, ale s minimem jiných zážitků, než je pláž a hotel. Těžko lze uvěřit tomu, že jen pár hodin jízdy odsud jsou v majestátu pouště a hor skryté oázy, kde se dodnes žije téměř stejně jako před třemi tisíci lety. Kde se ráno ze své dílničky vysouká na ulici šedovousý stařík s kusem dřeva, sedne si na zem a do večera jen pilou a dlátem vyrobí sedlo na velblouda. Kde se mladíci s nožem v zubech zručně vyšplhají do korun palem a sklízejí zralé datle. Kde osel se zavázanýma očima chodí kolem mlýnu na drcení oliv a svalnatí dělníci ručně napínají lana lisů. To je Tunisko, které jsme přijeli objevit. Na kole.
Město Sousse má zajímavou historii, v místním muzeu je nádherná expozice římských soch a mozaik, kousek od centra jsou zpřístupněné křesťanské katakomby. Ale nejzajímavější je současnost. Typická arabská medína, historická část města, se dodnes ukrývá mezi vysokými hradbami a náš hotýlek má okna přímo do jedné z rušných uliček. Kola vyneseme po schodech do foyeru a ještě před usnutím si jdeme vychutnat atmosféru nočního města. Další putování nás zavede do městečka Ghomrassen, kde opřeme kola o zeď hospody, ve které jsme si dali kolu a kafe, a chceme se jít podívat k marabutu, muslimské svatyni, tyčící se na skále nad údolím. Když vytáhneme cyklistické zámky, hostinský vyběhne z lokálu a směsí arabštiny, francouzštiny a mezinárodních posunků nám vysvětluje, že bychom jej hrubě urazili, kdybychom si kola zamknuli, protože v Tunisku se přece nekrade. Sice neradi, ale přesto mu věříme a po podobných dalších zkušenostech necháváme zámky do konce cesty definitivně na dně brašen. Jen jednou nám nenechaví místní výrostci v nestřežené chvíli probrali obsah zavazadel, ale když jsme si postěžovali majiteli obchodu, u kterého jsme kola nechali, měli jsme za spolupráce celé vesnice naše věci za chvíli zpátky.
Oázy vznikaly v místech, kde je alespoň trochu vody. Když šlapeme po silnici žlutooranžovou písečnou pustinou, naplno si uvědomujeme pocity dávných cestovatelů, kteří po dlouhém úmorném pochodu vyhlíželi na obzoru zelené koruny palem vlnící se v horkém větru. Dnes místo karavanních stezek prořezávají monotónní reliéf pouště černé stužky asfaltu a cyklista je daleko rychlejší než kolébavý velbloud, ale pocit cestovatele spatřícího vlající listy palem je úplně stejný dnes jako před tisícem let. Oáza znamená minimálně vodu a hrst čerstvých datlí. Často také mátový čaj a talíř skopového s rajčaty, tedy kaftaží. A je-li větší, tak dokonce hotýlek, postel a sprchu.
Chotty jsou solná jezera, která se v této části Sahary hojně vyskytují. Tedy, jezera jsou to pouze těch několik dnů, kdy tu výjimečně prší. Po zbytek roku jsou to nedozírné pláně pokryté krustou vyschlého rozpraskaného bahna s bílým povlakem soli. Silnice vede po nasypané hrázi a oči marně vyhlížejí na obzoru bod, kterého by se chytly. Ale i tohle je součást poznání a odpočinku. Při monotónním šlapání do pedálů, hodiny na stejný převod, má naše duše konečně možnost se uklidnit, rytmické pohyby pedálů účinkují stejně jako konejšivé zvuky meditativní hudby. Vychutnáváme si tu opuštěnost a klid, daleko od ruchu měst a zvonění telefonů. V mozku nezatěžovaném neustálým atakem nových vjemů a proudem nových informací se náhle objevují myšlenky dávno zapomenuté. Moc spolu nehovoříme a v klidu si přemýšlíme o věcech, na které doma opravdu nebyl čas. Postupně si uvědomuji, proč tři nejznámější monoteistická náboženství, judaismus, křesťanství i islám, vznikla právě v poušti a proč Santiago z knihy Alchymista musel přejít poušť, aby zjistil, že to, co hledá, má za humny.
Po deseti dnech a pěti stech kilometrech přijíždíme do městečka Redeyef. Posledních několik kilometrů projíždíme fosfátovými doly. Je to dost důrazná připomínka toho, že končí naše očista v poušti a vracíme se zpět tam, kde kvetou dva největší byznysy Tuniska: chemie a turistika. Noční vlak nás ráno vyplivne přímo u bran mediny Sousse. V letadle sedíme mezi plážovými turisty. Jsou opálení více než my a vypadají spokojeně. Vyprávějí si o tom, jaká byla kde diskotéka, jak jim vařili a kdo měl okna směrem k moři. I my jsme spokojení, ale nikomu o tom nevyprávíme. Ono se to ani moc vyprávět nedá, to se musí prožít.

Jarda Lhota, CK Adventura

Na cyklistický zájezd do Tuniska, ale také na spoustu dalších dobrodružných cest se můžete vydat s cestovní kanceláří Adventura. Více informací najdete na jejích internetových stránkách.