Uvítala jsem novou rubriku pro ženy za volantem, protože jsem vášnivá řidička a už si dnes nedovedu představit život bez auta, nákupy bez auta a převoz dětí z různých kroužků bez auta. Nemám žádný luxus, ale moje stará Renaultka jezdí zatím spolehlivě s občasnými opravami. Nesnáším řeči typu „auto bez řidiče“, když některý z pánů tvorstva komentuje to, že vidí ženu za volantem. Naopak si myslím, že spousta žen jezdí daleko zodpovědněji než chlapi. Zajímalo by mě, co si ostatní čtenářky představují jako své trauma, pokud řídí. Já osobně se bojím předjíždění v dešti a navíc v noci. Pokud v noci prší a já musím někam jet, předjíždění je pro mě noční můra. Mám strach, že auto v protisměru mě oslní a já se budu najednou řítit někam, kam nemám ani ponětí, a vybourám se. Jednou jsem jela po půlnoci z Litomyšle do Prahy, lilo jako z konve a cestou se rojilo tolik náklaďáků, že jsem si myslela, že snad něco pašujou nebo co. Jízda byla fakt utrpení. Předjíždět jsem prostě musela, takže vždy s nervovým vypětím a zaťatými zuby. Ještě, že je doba mobilních telefonů a že mi cestu zpříjemňoval můj partner povzbuzujícími slovy. Únava po cestě byla strašná.
Dalším mou „noční“ můrou je píchlá pneumatika někde na okresní silnici třetí třídy, kde projede auto jednou za den. Neumím totiž vyměňovat gumy a navíc mám podezření, že v autě ani není hever. Bezmoc nad autem, které nejede a nikde ani živáčka, navíc třeba v podvečer, tak to mě děsí.
To se ani nezmiňuji o šílených řidičích, co dělají „myšky“ nebo se lepí na zadek auta a troubí, abych jela rychleji, ale ti odjedou a je klid :-), i když si třeba klepou na čelo.

Věra

Máte i vy nějaké svoje strachy co se týká řízení? Napište nám o tom.
TÉMATA:
ZAHRANIČÍ