Když jsme se museli vystěhovat z pražského bytu, utěšovali jsme se alespoň tím, že ještě máme chaloupku v Polabí, kam se v nejhorším uchýlíme, abychom nemuseli tak dlouho obtěžovat své pražské známé, kteří nás provizorně ubytovali. Ale všechno bylo jinak…
Z událostí minulých dnů, které otřásly celou republikou, i naší rodinou, mě nejvíc překvapila jak reakce mojí rodiny, tak pomoc, kterou nám přišla zcela nečekaně od úplně cizích lidí. Když jsme totiž začali v noci obvolávat svoje příbuzné, že nás evakuují a že nemáme kde spát, všichni nás pod nejrůznějšími záminkami odmítli. Nakonec nás naštěstí ubytoval manželův kamarád. Jako by to nestačilo, ještě jsem dostávala od svého bratra i sestry rádoby vtipné esemesky, jestli si nechceme otevřít bahenní lázně apod. Vím, že psychologové v těchto dnech doporučují černý humor jako možnost odreagování od problémů, ale člověk ho asi těžko přijímá od lidí, kteří si dělají legraci s nohama v teple a suchu, zatímco on sám je v nesnázích.
Jak voda postupovala, viděli jsme, že nejen do pražského bytu, ale ani do chaloupky se hned tak nevrátíme, vesnice, kde stojí, byla téměř celá pod vodou. Moji sourozenci se pochopitelně k celému problému postavili stejně, škodolibě zkonstatovali, že to je těžký, když má NĚKDO chalupu u vody, tak se nemůže divit…
Když jsme se o víkendu jeli na chaloupku podívat, byli jsme úplně zdeptaní. Ale na zoufalství nebyl čas, nasadili jsme pracovní obleky, holinky a rukavice a vrhli se do odklízení nánosů bahna a vynášení věcí. Najednou na nás přes plot začaly volat nějaké babičky, jak to u nás vypadá, odkud jsme, co nám všechno voda odnesla. Chvilku jsme si povídali a babičky se rozloučily, popřály nám, ať nám pomáhá pánbu a odkvačily.
Jaké bylo naše překvapení, když se asi za hodinu objevily znovu, s termoskou s kafem, s pivínkem, jak říkaly, pro manžela a s kastrólem guláše. Prý že nám jinak pomoct nemůžou, ale jestli chceme, můžeme u nich spát, protože u nás to asi nepůjde. Poskytly nám přístřeší, uvařily nám večeři a pořád přemýšlely, co by ještě pro nás mohly udělat.
Chtěla bych jim tímto poděkovat, protože to je jediná možná forma, která mě napadá, jak se jim můžeme odvděčit.

Ludmila