Z událostí minulých dnů, které otřásly celou republikou, i naší rodinou, mě nejvíc překvapila jak reakce mojí rodiny, tak pomoc, kterou nám přišla zcela nečekaně od úplně cizích lidí. Když jsme totiž začali v noci obvolávat svoje příbuzné, že nás evakuují a že nemáme kde spát, všichni nás pod nejrůznějšími záminkami odmítli. Nakonec nás naštěstí ubytoval manželův kamarád. Jako by to nestačilo, ještě jsem dostávala od svého bratra i sestry rádoby vtipné esemesky, jestli si nechceme otevřít bahenní lázně apod. Vím, že psychologové v těchto dnech doporučují černý humor jako možnost odreagování od problémů, ale člověk ho asi těžko přijímá od lidí, kteří si dělají legraci s nohama v teple a suchu, zatímco on sám je v nesnázích.
Jak voda postupovala, viděli jsme, že nejen do pražského bytu, ale ani do chaloupky se hned tak nevrátíme, vesnice, kde stojí, byla téměř celá pod vodou. Moji sourozenci se pochopitelně k celému problému postavili stejně, škodolibě zkonstatovali, že to je těžký, když má NĚKDO chalupu u vody, tak se nemůže divit…
Když jsme se o víkendu jeli na chaloupku podívat, byli jsme úplně zdeptaní. Ale na zoufalství nebyl čas, nasadili jsme pracovní obleky, holinky a rukavice a vrhli se do odklízení nánosů bahna a vynášení věcí. Najednou na nás přes plot začaly volat nějaké babičky, jak to u nás vypadá, odkud jsme, co nám všechno voda odnesla. Chvilku jsme si povídali a babičky se rozloučily, popřály nám, ať nám pomáhá pánbu a odkvačily.
Jaké bylo naše překvapení, když se asi za hodinu objevily znovu, s termoskou s kafem, s pivínkem, jak říkaly, pro manžela a s kastrólem guláše. Prý že nám jinak pomoct nemůžou, ale jestli chceme, můžeme u nich spát, protože u nás to asi nepůjde. Poskytly nám přístřeší, uvařily nám večeři a pořád přemýšlely, co by ještě pro nás mohly udělat.
Chtěla bych jim tímto poděkovat, protože to je jediná možná forma, která mě napadá, jak se jim můžeme odvděčit.
Ludmila
Nový komentář
Komentáře
Nedovedu si představit, že bych odmítla příbuzného v nouzi.
Ne nadarmo se říká "V nouzi poznáš přítele" ... a já ještě říkám "s rodinu ani hodinu"
Jak se říká, za dobrotu na žebrotu Ale to pak člověk někdy kouká a nevěří svým očím
Tady to bylo taky tak - cizí lidé pomáhali, jak mohli. Lidi se v té době nějak sblížili. Ale s tou rodinou, to je síla.
U nás by to bohužel bylo stejný...a dokáže mě naštvat, když si "příbuzní", o kterých jsme neslyšeli roky a kteří nám kdysi odmítli pomoc, příjdou s tím, že přece když jsme z rodiny, tak musíme...kdykoliv jsme něco potřebovali, tak se kromě strýčka neangažoval nikdo - ještě, že máme kamarády a sousedy...
...taky mám podobnou zkušenost
To je docela divny, od te rodiny. Nejak...se sestrou nemame pri delsim souziti zrovna harmonicky vztah , ale kdyz je problem, tak je tu kdokoliv z rodiny div ne do kolikatyho kolena (a to fakt nejsme takovy ty rodinky s oooobrovityma srazama a oslavama, vidame se tak max. 1, 2x do roka jestli) a pomuze... Ale aspon cizi se postarali, taky skola zivota, i kdyz smutna, tak prece jsou lidi, kteri pomuzou