Po příjezdu do Kalifornie mě zarazilo, že veškerá architektura vypadá tak trochu jako... boudičky. Nemohla jsem přijít na to, čím to je - upravené zahrádky, velké domy, krásně natřené... ale dřevěné! Všechny. I náš nájemní "panelák" se šedesáti partajema, i třípatrová radnice. Sklepy? Cha! Náš činžák má ve sníženém přízemí obrovskou garáž, ale to je tak asi všechno. Trochu mě to znepokojilo - přeci jen jsem vyrostla v masivnosti cihel, takže dřevěný dům na mě působil tak nějak... chatrně.
Nicméně za pár týdnů jsem si zvykla a začala shledávat samé klady. Nejsem stavař, takže nemůžu posoudit finanční a statické výhody či nevýhody dřeva, ale coby obyvatel nájemního domu jsem ocenila především to, že za rok a půl jsem se nedozvěděla zhola nic o našich sousedech. Nevím kdy a jestli vůbec mají sex, nevím, jestli se hádají kvůli penězům, nevím, zda a na co koukají v televizi, nevím, kdy k nim přijde návštěva, nebo jak (ne)prospívá dítko ve škole - prostě je neslyším. Domy jsou mnohem lépe izolované, než bych kdy považovala za možné. Což nemusí být vlastnost dřeva, ale spíš ukázka důkladnosti stavby.
Další výhodou je, že taková stavba roste jak houba po dešti - jeden týden vidíte na pozemku bagr, další týden hrubou stavbu a za chvíli je hotovo. Velmi prosté je i natahání drátů a trubek - domy stojí na obvodovém základu asi dvě stopy nad zemí - tak akorát, aby se dolů protáhnul instalatér a opravil prasklou vodu, netěsnící odpad, rozvod topení. V oblasti, kde je ranní jinovatka záminkou ke stejně vzrušeným debatám jako totální zatmění slunce či přistání ufonů, není nutné roury s vodou zakopávat (a následovně donekonečna vykopávat a opravovat). A v neposlední řadě - k Sanandreaskému zlomu to máme asi jako z Ruzyně do Šárky, a dřevěný dům se při zemětřesení protáhne jako kočka, trochu zavrže a tím to skončí. A pokud ne - pořád je mi příjemnější představa, že se vyhrabávám z hromady prkýnek, než zpod panelu. Nevýhodou dřevěných domů jsou termiti - ještě před pár desítkami let bylo běžně zvykem zakopávat na pozemku dřevo zbylé ze stavby. Čili termitům se doslova prostřela bohatá hostina. Když ji slupli, co měli chudáci dělat? Vrhli se na dům.
Trh s nemovitostmi je ve Spojených státech velmi čilý. Průměrný Kaliforňan se ku příkladu stěhuje každých sedm let. Ovšem najít ten pravý dům není tak jednoduché. Zvlášť když se napřed musíte naučit číst mezi řádky inzerátů. Nám se podařilo zjistit následující zákonitosti:
· "snadné spojení na významné dálnice" znamená, že vám dopravní tepna vede dva metry před ložnicí
· "tiché sousedství" rovná se, že teď v krizi je zavřená ta cementárna za zadním dvorkem
· "pohodlné nakupování" skrývá fakt, že těsně u obydlí funguje supermarket s nepřetržitým provozem, čili motorizovaní zákazníci i zásobování se netrhnou
· "útulný domov" se obvykle sestává z ložnic, do kterých dáte buď postel, nebo noční stolek - ale nikoliv oboje; bezpečně pak domek není mladší padesáti let
· "vhodné pro rodinu s dětmi" se vyznačovalo obrovitánskou prolejzačkou hodnou rušného McDonalda - zabírala celý pozemeček, takto vysypaný kůrovou drtí - trochu to připomínalo výběh v nějaké chudší ZOO
· "Victorian Beauty" znamená, že i ti termiti nalezlí ve všech stěnách tam bydlí od dob královny Victorie, a ze severovýchodu by stavba potřebovala podepřít
· "drobné úpravy nezbytné" - souhlasím, pokud se vyhození celého domu do povětří a výstavba nového považuje za "drobnou úpravu"
· "moderní kuchyně" vypadá zásadně jako pitevna - zřejmě momentálně frčí bílé skříňky s černou žulovou deskou
· "pokoj navíc, nezahrnutý do výměry" je místnost přestavěná z garáže (ve většině případů bez povolení), čili neodizolovaná, vlhká a kromě toho - není kam zaparkovat!
· "kompletně renovovaný" vyjadřuje skutečnost, že nabízená konstrukce nemusí mít kromě hlíny, na které stojí, nic společného se stavbou původně povolenou městem

Samotné čtení inzerátů je ovšem pouze přípravou na anabázi navštěvování a prohlížení všech tzv. "Open Houses", které si kupec vybírá ať už z novin, po internetu, nebo podle provizorních cedulek na nárožích.
V zásadě mohu říci, že se mi klasické americké uspořádání domů moc líbí. Centrální část je tvořená kuchyní s jídelním koutem, která volně přechází v obývací pokoj. Přijde mi velmi humánní, když během vaření není hospodyňka zavřená v nějakém kumbálu, ale může volně konverzovat s rodinou či hosty, zkoušet dítě ze slovíček, sledovat telku, vynadat papouškovi - prostě když si nemusí připadat jak služebná, co nesmí přijít na oči lepší společnosti. Kromě toho - všimli jste si někdy, že každý mejdan (od oslavy rodinných vánoc až po šílenou pařbu) se časem rozdělí na nudnou část, která tiše vegetuje nad rodinnými alby v obýváku, a na tu zajímavou část, která se chechtá v kuchyni, sedíc na dřezu či na zemi? Spojený obývací prostor, kde každý slyší každého, může takovéhle separaci zabránit. Kaliforňani navíc žijí většinu roku venku - z obývákokouchyně často s výhodou vede velké francouzské okno na zadní zahrádku. To je další místo, kde se odehrává valná část jídel či zábavy, a kam se může vyšoupnout divá zvěř (potomstvo) a přitom zůstat relativně pod dozorem.
Myslela jsem, že mým představám v tomto směru automaticky vyhoví všechny domy, ale chyba lávky. Nějak jsem pozapomněla na americkou úzkoprsost a formálnost. Centrální hromadně společenský prostor nechyběl skoro nikde, zato obvykle silně přebýval "formální vstup". Tato zrůdička se standardně nachází hned za vchodovými dveřmi - to aby velectěná návštěva nebyla uražena pohledem na kuchyni či chodbu, nebo dokonce nezahlédla něco tak frivolního jako ložnici či koupelnu. Výsledek - v baráku máte místnost navíc, ve které se musí uklízet a která je jinak k ničemu - pokud si teda nepotrpíte na shromažďování většího množství porcelánových sošek a jiných okrasných předmětů. Vzhledem k tomu, že je tento "salón" průchozí, těžko v něm můžete v klidu něco rozumného dělat (učit se, koukat na televizi, povídat s přáteli, nebo jej předělat na ložnici), protože přes vás bude neustále klopýtat celá rodina. Ve formálním prostoru je třeba vlastniti další klenot, kterému jsme začali přezdívat "rodinná hrobka" - obrovský krb obložený "umělecky" tesaným mramorem a umístěný tak, že vám vždycky potáhne od hlavního vchodu na záda. Teplo rodinného krbu? Tohle mi dokáže bezpečně nahnat husí kůži i uprostřed parného léta.
Také jsem zůstala několikrát v němém úžasu před schopnostmi architekta, jenž mohl vyprojektovat dům, ve kterém je jediný přístup na zahradu přes ložnici, nebo ještě lépe přes garáž a pracovnu (představte si, že zkontrolovat děti na zahradě znamená křepce proběhnout kuchyní, vymotat se temnou garáží do pracovničky a tam přískoky mezi policemi ven). Také jsme shlédli uspořádání, kde se z garáže do kuchyně (nejobvyklejší to trasa hospodyňky s nákupem) jde přes ložnici, chodbu a obývák. Zajímalo by mě, jestli už někoho napadlo naplánovat trasu z jednoho konce domu na druhý třeba kolem dokola bloku a přes sousedy z druhé strany. Jsem si jistá že ano - několik velmi nadějných pokusů o toto netradiční řešení jsme vskutku shlédli.
Zdá se, že na zbytku řešení domu se už nedá moc zkazit - druhá půlka se obvykle skládá z centrální chodbičky, z které se vchází do hlavní ložnice (master bedroom), ostatních ložnic a minimálně jedné koupelny. Do druhé koupelny se vchází ze zmiňované master bedroom. Vsadím se, že tohle geniální řešení vymyslel nějaký tatínek dospívající dcerky či dvou, kterého vytáčelo, když si někdo jeho holicím strojkem pižlal chlupy na nohou. Nevím, jestli dvoje dveře dokáží odradit pubertální kobylky od nájezdu na kosmetiku, manikúru, fén atd., ale jakmile to budu mít potvrzeno, sepíšu patentovou zprávu.
Ložnice byly většinou v pořádku. Pominu-li takové drobnosti, jako že některé nebyly větší než právě jedna postel, takže působily spíš dojmem úložné skříně s okýnkem, že v jednom domě architekt nasekal ložničky vedle sebe a nezbylo mu místo na okno, což "elegantně" vyřešil oknem do vedlejší místnosti, nebo že se do ložnice vcházelo skrz druhou ložnici či koupelnu - zdá se, že architekti mají centrální nervovou soustavu uloženou na jiných místech, než běžný homo sapiens.
No a pak přišel ten den, kdy jsem se samým štěstím tetelila v domečku, který nebyl ruina, nebyl v sousedství nájemních domů plných temperamentních jižních sousedů, ani poblíž přistávací dráhy mezinárodního letiště, neměl rodinnou hrobku (pouze "obyčejný" cihlový krb), formální obývák byl až za vstupní chodbičkou, v domě nesmrděl septik, nenacházela se tam žádná místnost přestavěná z garáže, nebujela plíseň v koupelně, po obýváku nepochodovaly zástupy termitů, a v místnostech se decentně ukrývaly mřížky od centrálního vytápění (žádná kamínka v hlavní chodbě, co se srdnatě tváří, že vytopí celý barák) ... prostě byl to On, mého srdce šampión. Choť mužně konstatoval, že střecha bude deset let stará, že chybí kousek okapu, že kotel na vytápění bude mít svá léta, že je třeba vymalovat garáž a prosekat strom, co od sousedů leze do našich drátů. V této manželské shodě jsme se rozhodli dům koupit. S tou shodou to myslím smrtelně vážně - to, že tenhle dům měl jen pár drobných nedostatků a nevypadal jako kulisy k Addams Family, bylo opravdu příjemným překvapením. Samozřejmě, ani tady není koupě domu jen tak jednoduchá záležitost. Úřední šiml puštěn ze řetězu vesele řehtal několik týdnů. A to bych řekla, že jsme měli zatracené štěstí na lidi a celá záležitost šla jak po másle. Ale o tom až příště.

Carol Paral, Kalifornie
TÉMATA:
DŮM A BYT