S bydlením jsme začínali tak, asi jako všichni tady - v pronajatém bytě. Ten náš je 1+1. Že si to dokážete představit? Omyl. Američani počítají místnosti jinak. Kuchyně je obvykle spojená s "family room", čili obývákem a nepočítá se. To první číslo značí počet ložnic a druhé počet koupelen. Chvíli mi trvalo, než jsem si zvykla na to, že když někdo bydlí třeba v 3 + 2,5 neznamená to, že má dvě ložnice, obývák a dvě a půl kuchyně.
Přišlo mi dost ujeté, že někdo potřebuje v bytě více než jednu koupelnu. Po prvních pár týdnech, kdy jsem se s nohama křížem dobývala na muže, který se dlouze ráchal ve vaně, nebo když jsem naopak pokrytá pěnou stepovala v obýváku a čekala, až můj nejdražší vykoná potřebu a já se budu moci vrátit do přívětivé náruče sprchy, bylo jasno, že to takhle dál nejde. Americký systém záchodu v koupelně nás brzy zbavil ostychu a náš vztah je nyní možno označit za opravdu... ehm... "intimní". To neznamená, že by nám to nějak extra vyhovovalo. Nemluvě o problémech, které nastanou při příjezdu nějaké návštěvy - a ty k nám nejezdí na odpolední kávu, ale rovnou na týdny či měsíce, aby si té Ameriky užily. Spaní mezi lednicí a zesilovačem obvykle zvládnou bez problémů, ale systém synchronního využívání sprchy a toalety jsme se ještě nikdy neodvážili navrhnout.
Naše ložnice je relativně prťavá, a je v ní vestavěná skříň - což je dost standardní systém (a nemuseli jsme kupovat skříně, heč!). No a tímto znáte všechny naše místnosti. Správně - žádná chodba, hala, nic takového. Z barákové chodby se vchází rovnou do obývakokuchyně, z té do koupelny a ložnice. Ona v podstatě ta chodba není potřeba - v našem klimatu ("it never rains in California") neexistují objemné zimníky či zablácené kozačky, navíc v domovní chodbě je koberec, takže domů dorazíme už se suchýma botama i v případě, že se zrovna koná "zima" (asi šestitýdenní období dešťů).
Přiznám se, že napoprvé mě systém nájemního domu uchvátil - parkování v suterénní garáži, obrovské balkóny, koberce ve všech společných prostorách, udržovaný trávník a záhonky, posilovna, bazén. Představovala jsem si, jak budu pěkně zadarmo chodit cvičit, konec ušmudlaným sprchám někde ve fitku, konec šíleným bazénovým šatnám. No, bazén na který má třicet partají přímý výhled z obývaku není tak lákavý a hádejte, kolikrát jsem byla v té slavné posilovně (třikrát, když počítám i tu první prohlídku při nastěhování - ale z toho těžko můžu vinit někoho jiného, to je vrozená lenost).
Opravdu nadšená jsem byla z bytu pronajímaného s kuchyňskou linkou, sporákem, lednicí, mrazákem a myčkou. Mnohem méně už z toho, že pračky a sušičky jsou komunální a věčně obležené - pokud zapomenu, kdy mi dobíhá prádlo, a přijdu o něco později, najdu všechno vyházené ven. Vlastní pračka je v bytě zakázaná (stejně jako vodní postele, nebo psi). Přesto se nám dost hodilo, že jsme nemuseli hned utrácet velké částky za vybavení domácnosti. A život v takovém domě je pohodlný - funkční výtahy, odpadové šachty na každém patře, dokonce máme v garáži vozíčky, do kterých se dá naložit objemnější nákup, aby se nemusel poponést ani kousíček pěšky.
V nájmu je zahrnuta i údržba - když nám kape kohoutek, teče záchod, vytopí nás sousedi - o všechno se postará majitel. Ovšem i toto je dvousečné - běda, kdybych si chtěla byt nějak upravit. Vymalovat, natřít dveře, probourat příčku, nebo se jenom zbavit té pitomé dřevěné zástěny mezi kuchyní a obývákem. Před naším nastěhováním byl vyměněn koberec, vymalováno a natřeny dveře (ty ovšem napatlal nějaký umělec rovnou na omaštěnou starou vrstvu, takže se lak teďka odlupuje v obrovských plátech, které mě při luxování přivádějí k šílenství). Další výměna koberce, malování atd. se bude odehrávat teprve až před příchodem nového nájemníka. Abych úplně nekecala - možná by po pár letech generálku také udělali, ale nájemní domy tady fungují jako dočasné zařízení (řádově tak na rok či dva), s dlouholetými obyvateli se moc nepočítá.
Do takového domu se většinou stěhují studenti, právě dostudovavší omladina, čerství emigranti, nebo lidé, co zrovna dostali ve městě práci a nemají honem kde bydlet. Nepočetnou výjimkou z tohoto pravidla jsou důchodci, kteří se již nechtějí starat o barák, nebo lidé, kteří by péči o vlastní dům nezvládli (jako náš těžce postižený soused na vozíčku). Většina lidí si však časem spočítá, že suma, kterou vydávají za nájem, se rovná sumě, kterou by spláceli na hypotéku za vlastní bydlení, uškudlí na základní splátku a stěhují se pryč.
Ani u nás tomu nebylo jinak, ale zcela rozumně jsme si naplánovali, že nejsme blázni, abychom kupovali hned dům, když ani jeden z nás není domácí kutil či vášnivý zahrádkář - pěkně si koupíme byteček (condo) nebo řadový domek (townhouse) v nějakém komplexu, kde se bude někdo jiný starat o to, že dosluhuje střecha a nefunguje topení, a také někdo jiný bude hrabat listí a sekat trávu a sázet okrasné květiny. Jak jsme řekli, tak jsme udělali, a během tří týdnů jsme se stali vlastníky DOMU s POZEMKEM, trávníkem, dosluhující střechou a topením za horizontem života....
Ano, čtete správně, a ne, nebyli jsme postiženi náhlým zatměním mysli, ani jsme v sobě neodhalili masochistické choutky. Jenom jsme tvrdě narazili na americkou realitu. Byty jsou většinou malé (pamatujte, že jsme se zapřísáhli, že pod dvě koupelny nejdeme) a platí u nich spousta podobných restrikcí jako u bytů nájemních. Naši známí, kteří takový byt vlastní, neustále bojují s různými "okrašlovacími komitéty" o neslýchaná privilegia jako jestli si smějí natřít vchodové dveře, vyměnit okna za kvalitnější, mít na balkoně petúnie, či něco podobného, "výrazně narušujícího ráz komplexu". Dále (kromě hypotéky) se platí až několik set dolarů měsíčně za "údržbu" (ono sekání trávníku atd.). Holt ani kuře zadarmo nehrabe, a přičteno ke splátkám hypotéky už to pro nás překračuje únosnou hranici. Ne, že bychom si mysleli, že v domě nebudeme muset pořád platit nějaké opravy a materiál, ale tam si můžeme aspoň rozhodnout sami, jestli ty prachy vrazíme do odborného zastřižení růží, nebo radši vymalujem garáž.
Townhouse (jiný překlad, než "řadové domky" mě fakt nenapadá) mají narozdíl od bytů větší rozlohu a obvykle jsou na patro až dvě - v jednom patře kuchyň a obýváky, v druhém ložnice, ev. pod tím vším garáž. Existují jen a pouze v podobných komplexech jako byty, za podobných podmínek - akorát, že jsou větší a sousedy máte pouze po stranách a ne pod sebou a nad sebou. Možná budete mít dokonce i kousek "soukromého pozemku". U těch, co jsme viděli, to byl temný dvoreček o rozměrech maximálně 2 x 3 metry.
Naše nadšení pro byty a řadovky velmi rychle ochladlo, přesto jsme se jim nevyhýbali. Jenomže většina Američanů chce bydlet ve svém vlastním domě a tudíž se komplexy moc nestaví - v seznamech na prodej jich byla sotva třetina co domů.
A tak jsme skončili coby vlastníci baráčku. Jestli máte někdo pocit, že shánění bydlení je děsně romantická a radostná záležitost, tak vás upozorňuji, že kromě neurózy jsem málem dospěla i k podání žádosti o rozvod. Ale o tom (a především o domech) až příště.

Carol Paral, Kalifornie
TÉMATA:
DŮM A BYT